Helenka je bohatá tetička Nikdošova přes koleno. Kolena si léčí Alpou. Nikdoš přesvědčil Jarunu, že můžou zdědit majlant. Atík vesele naskočil do auta, Jaruna smutně zavírá dveře Formíka.
*
Formík přede na silnici jako kočka, která vyblízala hrnek smetany. Nikdoška usíná a Pepan za volantem v duchu píská Osudovou. Atík spí a představuje si buřta na konci cesty.
Nikdošovi přijíždějí k Helenčině vile. Kolem plotu i za plotem, parkují luxusní káry. Formík obsahující Nikdošovy, Atíka a občerstvení v podobě chlebíčků a dortu, je donucen parkovat až za parkem. Jaruna se probouzí s hlavou přitištěnou na sklo od Formíkových dveří. Vylézá ven s účesem „na facku“, šátrá po kabelce, vodítku a chraplavě budí Atíka.
„Tak poď, Blboune!“
Blboun se vykolíbá z pelíšku na zadním sedadle a tiše doufá, že dva ohlodané chlebíčky s uherákem, mu budou odpuštěny. Nikdoš nevidí nic podezřelého, bere chlebíčky, dort a…
Vytřeštěně vřískne na Jarunu
„A do průdele! Kytka! Nemáme kytku pro Helenku!“
Ospalá Nikdoška, šátrá v kabelce. Prachy zůstaly na lednici v Praze. V duchu sumíruje, že se to spíš vyplatí. Nahlas říká
„Dyť sme v parku, Pepane. Tak si jako muskej snad poradíš, ne?:
V duchu si mne ruce a pod nosem si mrmlá
„Stejně by kytky pro Helenu bylo škoda. Ušetříme.“
Pepan obíhá park a tváří se, že venčí Atíka. Atík se tváří, že venčí Nikdoše. Nikdoš trhá v záhonech omrzlé jiřiny. Blboun sází na trávník „kabel“. Oba odcházejí s ulehčením k Nikdošce. Nikdoška dojídá druhý okousaný chlebíček s uherákem.
Svatá trojice gratulantů, se blíží k baráku. Barák vypadá přecpaný. Přecpaná je Jaruna po chlebíčcích. Všude kolem vily je velké množství lidí. Mužští ve společenských oblecích, dámy v šatech, korunovaných drahými klobouky a ještě dražšími kabelkami.
Pepan s Jarunou vypadají jako chudí příbuzní. Pepan s Jarunou, jsou chudí příbuzní. Helenka v krajkové bledě růžové róbě s kloboučkem stejné barvy, závojem a růžovými lakovými střevíčky, se objevuje ve dveřích.
„Ale děti moje, já vás čekala už brzy ráno. Copak nevíte, co se sluší?! Tak pojďte dál, ty krabice do kuchyně a to koště (pohlédne na „kytku“) ke dveřím. Musím vám všem něco oznámit.“
Nikdošovi poslechnou instrukce. Jaruně se chce něco říct. Pepanovi se chce čůrat. Atík počůral na uvítanou rohožku. Tetička si chystá řeč. Všichni včetně Nikdošových poslouchají Helenku. Helenka voní Živými květy, Alpou a tajemstvím.
„Jsem šťastná, že na mé devadesátiny, jste všichni přijeli z různých koutů naší krásné země. Vím, že očekáváte něco zásadního pro své vlastní životy.“
Helenka se významně rozhlíží kolem.
„Rozhodla jsem se, že v tento sváteční den, vám sdělím svou poslední vůli.“
Ticho ve vile a kolem ní, se dá krájet. Studenou pečeni krájí Pepan. Chce poslouchat dobré zprávy s plným žaludkem. Plné břicho, je lepší než prázdné ruce, mudruje v duchu aniž by tušil…
Helenka, důstojnost sama. Pokračuje znenadání silným hlasem
„Milí moji příbuzní, mou poslední vůlí a přáním, je cestovat po světě a složit svou hlavu k věčnému odpočinku až přijde čas. Abych si mohla dovolit zaplatit cestu kolem světa, prodala jsem všechno, co mám a zakoupila zájezd. Hotovost si hodlám užít, dokud mi bude stačit dech. Představuji vám Alberta von Zonnesteina, mého právníka, snoubence a vykonavatele poslední vůle…
Ještě je tu něco, co do poslední vůle nepatří a ještě nyní to věnuji svému synovci přes koleno, takto Josefu Nikdošovi. Jsou to tyto pendlovky, se kterými už si jako malý hošík hrával. Taková moje nostalgická libůstka. Bavte se a užijte si mé narozeniny.“
Ticho pohltilo všechny přítomné. Přítomní pohltili mumláním ticho. Tiše se snažili urvat z hostiny cokoli, co se dalo. Jaruna schlíple stojí před Helenkou. Pepan tiše zvrací do květináče.
„Nervy. To sou nervy.“ šeptá k nejbližšímu nažehlenému saku.
Jaruna se s dlouhým nosem dívá na Helenku a říká
„Hodiny. Pendlovky. Já neměla ty chlebíčky žrát. Ale nejdřív je ožral Atom. Nechtěla jsem…“
Tetička hledí na Jarunu a tiše špitne
„Odvezte ty pendlovky ještě dneska. Protože ty a Pepan mi z příbuzných vadíte nejmíň.“
Tetička voní Alpou, spiklenectvím a spěchem.
Pendlovky, Atík, Nikdoš a Jaruna, mizí ve Formíkovi.
*
Formík těžce dýchá ku Praze. Nikdošovi ani nedýchají. Atík dýchá jako maratonec. Pendlovky ani nemuknou.
Pokus rozchodit pendlovky od Helenky, končí neúspěchem.
Pendlovky ani netiknou.
Nikdoš se pokouší rozebrat dárek a zjistit co…
V hodinovém strojku vadí balíček. Balíček s Jarunou otevírají. Sypou se na ně desetieurovky a lístek…
„Milé moje děti,
jelikož jste po mě za celé ty roky nic nežádali, prominu Jaruně její žárlivost na mou osobu. Nechávám vám starožitné pendlovky v hodnotě tří tisíc euro. Nádavkem za vaši skromnost, vám věnuji těchto šest tisíc euro v desetieurovkách, které se mi podařilo ukrýt před exekutory.
Byla jsem celoživotní gamblerka, dost často jsem vyhrávala, ale poslední dobou se mi moc nedařilo. Kasina v Praze znám jako svoje boty. Jelikož nejsme formálně příbuzní (leda přes koleno) , nikdo nikdy už u vás nebude hledat žádné dědictví po mě.
Můj movitý majetek je už před nějakým časem prodán v dražbě a já jsem na své první a poslední cestě kolem světa.
Vaše Helenka
P.S.: ten „právník“ Zonnestein (ve skutečnosti exekutor) je do mě zamilovanej! Prachy z prodeje jsme použili na zakoupení cesty kolem světa na klíč. Užijeme si spolu tu nejlepší poslední jízdu! Ahoj!
*
Nikdošovi jsou bohatí.
Vila je v trapu, tetička na cestě kolem světa, a co Jaruna?
Konečně má prachy na svou vysněnou kolečkovou tašku.
Nebo kufr…?
*