Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Nikdošovi (3)

Je pátek, blázni mají svátek a Helenka narozeniny.

*

Nikdoška měla budíka na šestou ranní, aby nezaspala a stihla si umýt hlavu, natočit vlasy na natáčky a schystat garderóbu. Je kvůli tomu na Nikdoše napružená jak pérko u hodin. Donutí Pepana vstát a chystat Formíka. Formík už nejel asi dva měsíce, tak ho musí vyluxovat, natankovat benzin a dolít olej. Pak bude muset dojet pro dort a pro chlebíčky.

„Přece to nebudu tahat já! Je to tvoje příbuzná! Je ti to aspoň trochu jasný, Pepane?!!! To dělám jenom kvůlivá tobě!!! A ty záclony dneska neperu taky jen kvůlivá tobě!!!“

Nikdošovi budou mít nevyprané záclony a k tetičce se jede. Pepan se tiše zdekuje k autu. Je rád, že po něm hází jen pohledy a né talíře jako posledně.

Sedá do Formíka a jede k pumpě, aby dotankoval a vyluxoval svého plechového kamaráda.

„Ty mi rozumiš, Formíku, kamaráde. Ty víš, co mám doma za ženckou. Dyk ji znáš. Vona je zlatá. Ale jak de vo Helenku, je z ní hotová saň. A přitom by po tetičce dědila se mnou. Mi to nebere hlava.“

Mezi Formíkem a Pepanem je letitý kamarádský vztah. Pepan Formíka udržuje v kondici a ten ho zase nikdy nenechal ve štychu. Zkrátka kámoš. A nedržťkuje jako Jaruna. Jaruna není kámoš.

Tak se pan Nikdoš cestou z pumpy stavuje v cukrárně. Za pultem je paní Petra s opravdu barokní postavou, na sobě upnuté červené úpletové šaty, na nich bílou krajkovou zástěrku. Je na všechny strany moc pěkná. Pepan z ní nemůže spustit oči. Jako ostatně pokaždé, když jde pro dort.

„Vy jste mi zase zhubla, Petruško!“ volá na ni Nikdoš už od dveří.

Pár babiček u dortíku a kafíčka v koutě cukrárny zavětří ke sladké chuti ještě chuť možného „škandálu“.

„Pane Josef, vy lichotníku jeden! Kdyby to věděla ta vaše! Ta je krásně štíhlá. Kdepak já.“

Uculuje se na Pepana Petra a už se nahýbá přes pult, aby mu podala krabice s dortem a s chlebíčky.

Tak se naskytne Pepanovi jako vždy nádherný výhled na dva kypré kopečky ve výstřihu paní prodavačky. Lehounce ji štípne do tváře, zahalasí pozdrav, až to babiny v koutku málem nadzdvihne ze židliček a s krabicemi a potěšeným okem odchází.

V duchu přemýšlí nad tím, že by nebylo špatné, mít takový materiál doma. Jaruna taky bejvala pěkná. Sice hubená, ale pěkná. Jenže po synovi zhubla až moc a místo prsou a zadku měla povislé vaky. To Nikdoše ještě pořád dost mrzelo. Ale jednou už má Jaruš doma, tak jakýpak copak.

Zaparkuje Formíka u chodníku a jde pro Nikdošku a Atíka. Nikdoška je ještě jen ve spodním prádle a v kombiné, které na ní žalostně visí. Jaruš pláče. Pepan vidí hromádku neštěstí a je mu jeho ženy tak trošku líto.

„Co je, Jaruš?“ ptá se Pepan, když vidí svou ženu, která vypadá, jak kdyby jí ukradli děcko z kočárku.

„Já nemůžu. Já prostě nemůžu…“ vzlyká Jaruš.

„A co nemůžeš?“ podivuje se Nikdoš.

„Já si nemůžu vzít ty šaty vod tebe. Ty žlutý. Ty pěkný…“

Brečí dál, až se jí natáčky chvějou na hlavě.

„A proč bys nemohla?“ nevychází Pepan z údivu.

„Já, já… já… sem v nich tlustá!“ vyjekne Nikdoška.

„To neni možný, Jaruš, to je nějaká kravina…“ říká Pepan. „Si je vobleč, se na tebe kouknu.“

Jaruš se na něj polekaně podívá a ztuhne.

„Pepane. Voni mi nejsou malý. Já jsem je žehlila a… a… a jak jsem je žehlila, tak někdo volal… Tak sem běžela k telefonu a žehlička zustala na těch šatech… A já si je nemůžu vzít, sou spálený, no…“ vzlykne.

„Si voblečeš něco jinýho. Dyk máš eště tu Adidas soupravu vod rákosáků, to je lepčí, takový moderní.“ opáčí Pepan.

A tak si Jaruš bere šusťákovku, která na ní taky trochu visí. Zlakuje si usušené kudrny, aby jí to vítr nerozfoukal. Namaluje si červeně pusu pod svým dlouhým a špičatým nosem. Vezme vodítko, Atíka, fialovou koženkovou kabelku a nechává Nikdoše zamknout.

*

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama