Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Nikdošovi (2)

Když pan Nikdoš nemá zrovna v práci šichtu a v zádech housera, bere si ven starou deku a plachtu. Ne že by snad šel na sídlišti campovat s homelesákama. Pan Nikdoš si udržuje Formíka (Škodu Forman), jako by to byl živý tvor. Když ho neslyší Nikdoška, říká mu „ty můj miláčku“ a hledí na něj se stejnou láskou, jako na svou Jarunu před dvaceti lety. 

*

Ale dnes Nikdoše bolí záda a je mrzutej. Ani chleba se sádlem k snídani a Turek Smrťák, mu nezvednou náladu. Šourá se ke křeslu, aby na něj s heknutím skoro upadl. Jaruna mu raději jde z cesty, tak jde nakoupit do sámošky za rohem. 

V sámošce se na ni zubí za pultem s uzeninami malá Vietnamka.

Reklama

„Dobý den, pani. Šo bude neska?“

Nikdoška dumá a nakonec bere půl kila točeňáku. Udělá „šunkafkeky“. To má Nikdoš rád. Koupí šest desítek, aby vylepšila Nikdošovi náladu. Sobě kupuje krabičák. Má přijít Máňa z přízemí na kafe, tak aby se spolu holky měly dobře. 

Tašky tak tak dosmýká do výtahu a v duchu si slibuje, že až Nikdoš pobere výplatu,  tak jí musí koupit tu tašku na kolečkách. Máňa už ji má dva roky a jen si libuje. Takže když ji má Máňa, proč ne Nikdošova Jaruš.

Ve dveřích ji skoro porazí Atík. Neslyší. Ale Nikdošku se salámem v tašce cítí už od výtahu. Vrtí se okolo ní tak zdatně, že Jaruna položí tašky na zem a dá Atíkovi pusu na tu jeho psí hlavu. Sáhne do tašky s točeňákem a kousek Atomovi ulomí

„Tumáš, blboune“.  

Blboun ji radostně oslintá a jde si lehnout se svou kořistí do obýváku. Přesně před křeslo s chrápajícím a hekajícím Nikdošem.

Zatím Jaruš v kuchyni vybalí nákup a začne vařit. Než se jí uvaří těstoviny, nacpe prádlo do otřískané Tatramatky, kterou dostali od Máni,  když jim jejich patnáct let stará Whirpoolka jednoho dne chcípla. Když se vrátí do kuchyně, začne v předsíni vyzvánět Nikdošův mobil. 

„Pepanééééééé!“ Huláká z kuchyně Jaruna. „Vem si tooo! Já vařim!“

Nikdošovi to přetrhne spaní. Zapomene na housera a vyskočí z křesla, aby v zápětí brknul nohou o Atíka. Už už to vypadá na Nikdošův prudký držkopád. Ale jak sebou škubne, udělá prapodivný výkrut a… je po houserovi. Do předsíně vbíhá jako za mladých časů, kdy ještě hrával fotbal.

Zvedne telefon

„No prosim! Ááá, Helenko, to jsi ty? Jakpak bych zapomněl. No jasný, voba s Jarunou se těšíme. No to viš, že počitáme. Tak zejtra. Ahoj.“

Helenka je Nikdošova tetička přes koleno. Je jí devadesát. Nikoho nemá. Až na Nikdoše. Ten se o ni stará jen aby to dobře vypadalo. Nikdoš chce dědit. Tetička má barák na venkově a ještě je čiperná. Ale co kdyby náhodou. Barák by se hodil. A ňáká ta kačka by taky mohla kápnout. 

Jde do kuchyně, odkud se line líbezná vůně šunkafkeků a čerstvého kafe.

„Jaruško…“ začne Pepan něžně a opatrně, protože Jaruš nemůže tetičku vystát.

Tetička je na svůj věk štramanda a Jaruš vedle ní vždycky vypadá jako nána i když má na sobě šusťákovou soupravu „cimvicpruhutimvicadidas“ a na nohách tenisky s jedním hákem z boku. Helenka nosí i na doma šaty u krku sepnuté broží a nosí lakované střevíčky místo bačkor. Taky jezdí pravidelně každý měsíc ke kadeřnici do města a samozřejmě na kosmetiku. Tetička má zkrátka šarm a šmrnc prvorepublikové dámy. 

„Tak Jaruško, slyšíš mě…“

„Co zas potřebuješ, Pepane?!“

Podezíravě upne zrak na Nikdoše. Oči pichlavé jako trnky, nos nakrabacený a svešený jako Atík, úzká ramínka bojovně stažená k sobě. Jako chrt před útokem. 

„Zejtra jedeme za Helenkou, má narozeniny, Jaruško…“

Paní Nikdošová nemá ráda tetičku svého muže. Její muž má rád majetek Helenky. Helenka má zítra narozeniny. Pan Nikdoš má svoje sny.

Nikdoška má vzteka. Má vzteka na Nikdoše. Helenka má narozeniny a Nikdoš za ní zítra chce jet. 

Na vzteka je dobré, pozvat si Máňu. Máňa je sousedka z přízemí a má ráda, když je důležitá. Pro Jarunu dneska je důležitá. Potřebuje zdrbnout tetičku a probrat s Máňou strategii hry o Nikdoše. Aby Helenka neměla navrch. 

Nikdoška bere Atíka na vodítko a jde venčit. Venku začíná přimrzat, tak má Atík bundičku, kterou mu Jaruš spíchla, aby mu netáhlo na cemr. Jaruna má „psí“ klobouk a vytáhla starou péřovku, ve které před dvaceti lety dělala parádu na Václaváku, když ji Nikdoš na oslavu výročí, pozval na klobásu a dali si napůl desítku z plechu. 

Teď dělá parádu na sídlišti. Staví se v trafice pro cigára, aby měla co vyčítat Pepanovi. Že mu i pro cigára chodí a on ji ještě nutí jet za tetičkou. Vejde do baráku, Atíka vleče za sebou – musí se snažit ho dostat dovnitř. Jinak by se „dovnitř“ chtěl napasovat Atík. Venku totiž potkali hárající psí krasavici a „ten Blboun“ chytil druhou mízu, začal tahat za vodítko a vesele chraplavě poštěkával, aby té krásce ukázal, že ještě neni žádný béčko. 

Konečně se dveře zaklaply a Atík schlípnul uši i ocas a už je z něj zas utahanej starší kluk v letech. Asi jako chlap po padesátce, když před nádhernou dvacítkou vdechne břicho a nacpe ho do hrudníku a sotva je dívčí mámení za rohem, prudce vydechne a popustí svůj široký hrudník dolů tak, až mu tím nárazem hmoty, uskočí knoflík. 

Blboun dal pokoj,  Jaruna zvoní na Máňu. V bytě v přízemí je ticho. Nikdošová posmutní a sune se k výtahu a říká Atíkovi

„Tak to vidíš, Blboune, co budeme dělat, když tu Máňa neni?“

Pes na Jarunu kouká a myslí si svoje. Ještě že ho Nikdoška neslyší. Asi by ho kousla. 

V bytě odloží Jaruna vodítko, klíče i Atoma. Ten se jde zašít do koutečka na pelech, aby si nechal o té krásné psí dámě alespoň pár veršíčků zdát. 

„Pepane, sem ti vzala cigára.“ hlásí mezi dveřmi Jaruna. 

Nikdoš zatím chrápe v křesle a má sen o tom, jak je na pohřbu tetičky. Je bohatý, ve skvěle padnoucím kvádru a všichni mu upřímně poklepáním na rameno dávají najevo soucit a úctu. Nejvíc Helenčina vzdálená neteř, které je asi třicet, má hluboký smutek, ale taky hluboký nadupaný dekolt.

Taková Sophia Loren, jen tak trošku venkovsky naivní. Nikdoš s ní po pohřbu jde do domu tetičky, který zdědil. Vpadnou spolu do postele, propleteni jeden do druhého. Ona se dostane nahoru a její obličej se blíží k Pepanovi. Něžně zašeptá

„Pepane, sem ti vzala cigára.“

Vzápětí se před jeho obličejem objeví obličej jeho Jaruny. 

„Aáááá!!!“ zařve Nikdoš a zprudka vyskočí z křesla. Jaruna se lekne tak, až upadne na zadek.

„Si úplně blbá nebo co?! Z tebe budu mít jednou infarkt! Takhle debilně potichu se plížit!“  

Pepan má pocit, že brzy omdlí. To asi ty návaly do hlavy z té divočiny ve snu.

Jaruna vstává ze země a tře si rukama obě půlky vychrtlého zadku.

„Že tu Pepane chrápeš a že ze spaní funíš jak prase v bukvicích, to je mi jedno. Ale neni mi jedno, že zase chceš ject za Helenou. Zrovna zejtra,  když sem chtěla prát záclony!“

Jaruš je bez Máni v koncích. Vymyslela jen blbý záclony. Máňa… ta by jí určitě poradila alespoň žlučníkové kameny. 

Nikdošovi balí na cestu. Pepan drží Bobříka Mlčení. Jaruna štěká. Atík má cestovní horečku. Od rána pobíhá po bytě, vrtí ocasem a plete se Nikdošovým pod nohy. Atík cestuje rád.

*

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama