Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Neni blue, pani

Moje návštěvy zkrášlovacích zařízení typu kadeřnictví jsou velmi sporadické. Někdy tam nejdu třeba dva roky a barvičky si patláma-matláma samo dómo.

*

Spontánně jsem se nedavno rozhodla během pár minut. Vlezla jsem do našeho místního „salónu“, který provozují tři malé dámy z Vietnamu. První věc, která je patrná hned po vstupu do prostoru, kde přišedším krásychtivým dámám na zakázku vyrábějí nové a krásné nehty a kadeří vlasy, nebo rozmazlují chodidla je čistota.

Všechno nablýskané a upravené i na efekt (líbí to). Malá živá osůbka s olivovou pletí, hned vyskočí na nohy a

„Dobý den, co počebovala, pani?“

„Barvu a ostříhat.“

„Kdy počebovala?“

„Můžu hned?“

„Můčeš. Poď tady.“

Odkládám zavazadla (kabelu + nákup) a usedám do kadeřnické sesle.

Bere do ruky vzorník s barvami a

„Jaký ty chtěla?“

Chci zrovna něco praštěného, tak ukazuji na tmavě modrou barvu.

„Tu modrou.“

„Zelený, pani?“

„Ne. To není zelená. To je blue.“ říkám a doufám, že anglický výraz je jí bližší.

„Blue, to dobý. Bude blue. Teď vlasy tošku tady bílý.“

Ukazuje na mých pár šedivých chlupů, které v odrostech mám – už jsem se dlouho nebarvila ani sama – nebyl čas a já moc líná na barvení ve vedrech.

Míchá barvu a já si užívám, že nic nemusím. Práce je teď na někom jiném! Hlavu (tedy vlasy) mám opatřenou čerstvým nátěrem a už jen natáhnout minutku a čekat. Tak čekám a čtu si na tabletu e-knihu. Taky ulovím snímek, kterak bych si představovala sestřih. Ukazuji ho kadeřnici a ona přikyvuje s tím

„Udělat podobný, pani. Jo?“

Zkoumá moje vlasy, zda už barva působí. Připadám si dost modrá, aniž bych koukala do zrcadla. Ovšem ona mi vytáhne pramínek vlasů, otře jej (půl hodina na minutce se už chýlí ke konci), pokrčí nos, obočí jí vyletí až k hranici vlasů a říká

„Málo blue. Skoro neni blue.“ má ustaraný a zklamaný výraz.

Poněvadž v zrcadle vidím, že barva má alespoň jednotný tón, chlácholím ji, že to nevadí. Že nějaká barva (něco na pomezí hnědé a kaštanové) tam je. Zase krčí rameny a je evidentní, že je se sebou nespokojená.

„Tolik barva a neni blue. Teď umýt.“

Poslušně se přesouvám a úplně roztaju blahem, protože to není rychlomytí, které znám z jiných kadeřnictví. Je to důkladné omývání, které drobné a něžné ruce povýší na naprostý zážitek, protože mimo jiné přidává skvělou masáž hlavy – to jako bývalá masérka dovedu ocenit i rozeznat kvalitu.

„Lepší jo. Dobrý barva sluší. Ne bílý vlasy.“ rozzáří se, když mi domyje hlavu a jde mě stříhat.

V tu dobu již kolem mě běhají tři malé Vietnamky, brebentí něco „po svojimu“ a mezi jednotlivými slovy zaznívá několikrát i slovo blue. Všechny tři mi berou prameny vlasů do rukou a všechny krčí rameny a živě gestikulují. „Moje“ kadeřnice stříhá a opět se smutným výrazem konstatuje

„Neni blue. Neni.“

Ve stříhání se prohodí ještě s druhou kolegyní a já si připadám jako na dovolené ve Vietnamu. Brebentění, melodie řeči a tak nějak skoro rodinné prostředí.

Jsem spokojená.  Výsledek i ve stavu „neni blue“ po vyfoukání a úpravě vlasů je velice uspokojivý.

„Je to perfektní. Děkuji.“ říkám a jdu platit.

Dáma číslo jedna mi řekne částku a já spokojeně nechávám tři stovky dýško, poněvadž jsem se během doby v jejich péči cítila jako na dovolené. Zážitkový skoro tříhodinový pobyt v „salonu“ v Nuslích, přesto jako ve Vietnamu.

Takže brzy zase na viděnou!

*

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama