Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Někde pod šedivým pláštěm, zasvitla mu hvězda betlémská

Jediná vteřina, jediná věc, jediná myšlenka, může v lásce všechno změnit.

Roky plynuly a v nicotě se ztratily. Šeď, plačtivý déšť, kvílející vítr. Nevlídno bylo na cestách. Poutník těžce zvedal své nohy, aby se posunul dál.

*

V hostinci u cesty, planul ve velkém krbu oheň. Pocestní seděli bezhlesně u svých pohárů. Zraky jejich matné byly a mdlé. Tváře popelavé jako bez života.

Jediný život, byl oheň v krbu. Hostinský též vzhledu mátožného, obsluhoval ani ne s nechutí, jako netečností. Zájem o hosta? Kdeže. Mechanické pohyby, slov poskrovnu.

Pečeně vysušená a tuhá, zůstávala na talířích snad jen pro pocit, že lze dát najevo svou zámožnost. Pivo snad ani nechutnalo a víno kalným se zdálo neb i nejspíš bylo.

V jednu chvíli, zdvihl se venku vítr aby zavyl v komíně a rázem utichl.

V tom tichu kroky…

Dveře se otevřely bez skřípání dokořán ač už předlouhý čas, nikdo panty lojem nenamazal. Do šenku vešel poutník. Šedý plášť už zažil na cestách mnohé. Tu potrhaný, tu na něm list uvízlý, větvička do řídkého sukna vpletená.

Kápě mu halila obličej. Nebylo nic, čím by nově příchozí upoutal hosty již u stolů sedící. Přesto se zraky všech, k němu otočily.

Matné pohledy pomalu ožívaly, jako by do jejich zřítelnic někdo zasel život.

Jak procházel, obličeje přítomných pojednou začaly sálat zvláštním měkkým světlem, jako by byly zrcadlem nového hosta. Záblesky úsměvů a radosti vyrašily co květy na tvářích většiny.

Náš poutník sňal kápi.

Svíce jasnějším plamenem zahořely a dřevo v krbu začalo zpívat svou praskavou píseň. Bílá jeho hlava, zářila jako měsíční svit. Neoslňovala. Hladila.

Do všech vstoupil život. I pečeně znenadání zavoněla a stala se lákavou.

Když se cizinec rozhlédl, koho se dotknul pohledem, zjihl a začal k sousedovi pronášet tiché věty o radosti, kterou cítí, o…

O Lásce.

Její přítomnost, byla najednou jasná a JISTÁ.

Tichým hlasem, který přesto zněl jako stříbrné zvonce, poručil si pohár vína a skývu chleba.

Zlaťák cinknul o stůl, ale hostinský jen vrtěl hlavou, že ne a jeho zrůžovělé líce, zářily.

Stříbrovlasý tedy nechal zlaťák na stole.

Prý pro potřebné.

Když se sbíral k odchodu, prosili ho, aby neodcházel.

Aby jim ještě chvíli mohlo být tak krásně.

Řekl, že ta Láska a radost ze života jsou dar, který jim ponechá, pokud se o něj sami nepřipraví.

*

Když odcházel, mnozí by přísahali, někde pod šedivým pláštěm, zasvitla mu hvězda betlémská…

*

Reklama

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama