Slunce utloukalo poslední zbytky vůle udělat ještě další krok. Rty rozpukané žízní a žárem se k sobě lepily a sliny působily jako ševcovský pop. Nepamatovala jsem si, kdy naposledy byl nějaký stín. Okamžik, kdy naposledy moje rty okusily chladivou vodu. Nebo alespoň teplou vodu z louže.
Pocit, že se mi kůže loupe v cárech byl čím dál neodbytnější. Kde jsem se tu vzala uprostřed spálené nicoty? Jak jsem se dostala do situace, že nemám možnost schovat se do stínu košatého stromu? Co se vlastně stalo?
.
Před týdnem
Na dvoře stíněném mohutnou lípou byla lavička ještě po mé prabábě, kterou schvátila jednu zimu plicní nemoc a praděd pro ni tak truchlil, že vyřezal jejich příběh do dřevěné lavice. Měsíc po tom zemřel také. Ze žalu, říkali. Lavice přetrvala a já kolem ní vysázela záhony levandule a růží. V parném létě jejich vůně brala dech.
Vsí se rozléhaly zvířecí zvuky. Někde bečely ovce, jinde kvokaly slepice, mňoukaly kočky a štěkali psi. Čerstvě zalité záhony voněly mokrou hlínou a vzrušenou vůní květin, které se ozdobily řadami perel z vody. Sluníčko zvolna zapadalo za les za vsí a při odchodu hladilo klasy na poli před lesem.
Seděla jsem na lavici a hladila reliéfy postaviček, které začínaly držením se za ruce pod lípou, pokračovaly svatebním věnečkem, který následovala kolébka… a někde na konci tohoto příběhu, jako pozůstatek po lásce dvou již nežijících lidí jsem byla já.
Hrany ohladila spousta doteků, tak se pod prsty minulý život vlnil spíš jako hedvábná stuha s vyšíváním, než režný provaz.
Bezděky jsem sepnula ruce v tiché modlitbě. V hrudi se mi rozpínalo srdce a duše se chtěla roztáhnout do široka a daleka. Ale já zůstávala stále tam, kde jsem cítila své kořeny. Minulost mých buněk začala tady. Tady je můj domov. Navždy bude…
V dálce někde zahřmělo a vlna neklidu do mně vstoupila bez pozvání a nečekaně.
Bouřka?
Teď a z čistého nebe?
Než jsem se stihla vzpamatovat, narazila do mně vlna vzduchu a příšerného horka a vytrhla mně i s lavicí ze země. Mrštila námi o lípu, která pod nečekaným tlakem ohnula svůj stařičký trup a praskla.
Lavice se rozlétla na kusy a zachránila můj život svým opěradlem. Asi jsem si vyrazila dech. Zřejmě jsem i přišla o sluch, protože v mojí potlučené hlavě tepalo a v uších zvonilo. Skrze ten vnitřní randál jsem neslyšela to, co bych měla. Praskání umírající lípy, tříštění lavice a… dům se na pár vteřin nadnesl pár centimetrů nad zem aby vzápětí dosedl a rozpadl se na hromadu sutin posunutý stejným směrem, jako lípa.
Ležela jsem uprostřed toho všeho. Hučení v uších se měnilo na pískání. Tepání bolesti v hlavě i těle najednou nabíralo na intenzitě a já cítila, jak mi něco lepkavého a horkého stéká po tváři. Zvedla jsem ruku a dotkla se svého obličeje.
Příšerně to bolelo a kovová pachuť v ústech a pohled na ruku mi prozradily, že mi teče krev. Docela dost krve.
Horko se stupňovalo. Z místa, kde byl ještě před chvilkou les a pole, táhla se černá brázda, která jako kdyby neměla začátek a konec. Všechno bylo vyrvané z kořenů, půda obrácená naruby. Plameny hodovaly a rychle se ke mně blížily.
To se mi musí něco zdát!
Usnula jsem a mám noční můru!
Jenomže noční můra začala nabývat na intenzitě, protože žár už došel až ke mně a rozedraná košile mi začínala na těle doutnat! Pálilo to jako kdybych upadla doprostřed ohniště. To mi dalo dost sil začít se drát na nohy.
Něco prastarého, co mi zřejmě po předcích proudilo žilami, mně začalo popohánět.
„Spěchej!“ řvala jsem uvnitř sebe. Jako kdybych věděla co dělat a kam jít.
Ale nevěděla jsem nic. Jenom nutkání být co nejdál od něčeho, co nechápu. Vždyť přeci svět byl ještě před chvílí tak normální! Tak…
Nedomyslela jsem.
To, co rozložilo můj domov, sebralo životy a domovy všem lidem z naší vesnice. Hrůza se mi drápala do žaludku a nutila mně vyrážet kvílivé zvuky, které jsem si snad ani neuvědomovala. Všude spálená a převrácená zem, všude zranění.
Mrtví.
Hodně mrtvých. Ti, kdo se ještě hýbali začínali panikařit. Stejně jako já.
Křik. Doutnající oblečení. Nesnesitelný žár. Lidi kroutící se jako červi na příliš horké pánvi.
Jako kdybych neviděla a neslyšela nic kolem. Sunula jsem se krok za krokem. Pryč od toho místa, odkud přišel výbuch. Jako stroj jsem se sunula. Pryč. Hlavně pryč. Někam jinam. Na opačnou stranu.
Někde to přeci musí skončit.
Ten děs.
Musí to mít nějaký konec.
.
Plazila jsem se už druhý týden. Alespoň podle počtu západů slunce. Jestliže to, co zářilo na obloze bylo opravdu slunce. V dálce se blýskalo a dunělo to stejně, jako před dvěma týdny u nás. K obzoru se táhla zpustošená země.
Měla jsem hlad a žízeň a matně jsem registrovala, že se tím zničeným prostorem plouží podobné trosky, jakou jsem sama. Už jsme nebyli skoro ani trochu lidští. Plazili jsme se, vyhýbali se jeden druhému. Sunuli se někam. Někam bylo jako párek před nosem vyhladovělého a raněného psa.
Přeci to nemůže tak být?! Takhle přeci nemá vypadat život? Kdo způsobil tuhle zkázu? Tyto otázky jsem si kladla vždycky, když jsem na hrbolaté zemi zaujala pozici nenarozeného plodu a s tichým kvílením jsem se snažila ukolébat, abych nabrala trochu sil. Nic, co bylo kolem se nedalo jíst.
Zkoušela jsem sníst trochu spálených rostlin a několik ubožáků, kteří se na dohled ploužili pustinou zřejmě také. Smrad z našich střev se pak mísil při každém poryvu větru. K pití nebylo nic. Nejbližší potoky vyschly a studny se propadly do sebe. K řece to bylo z naší vsi zhruba sto kilometrů. Ale nebylo jak se tam dopravit. Auta i jiná vozidla se žárem roztrhala a z většiny shořela.
Zbývalo se plazit. Někam. To někam nabývalo na významu. Někam, to byla řeka. Řeka, jejíž jméno jsem zapomněla, když jsem opouštěla ves, na kterou jsem nemohla nemyslet. Na své kořeny. Vyrvané. Zničené.
Slunce už zase stálo vysoko. Netušila jsem, kolik času už uplynulo od chvíle, kdy zmizel život z mého blízkého okolí. Ve mně už ho také ubývalo. Nechtěla jsem si nic nalhávat. Jestli brzy nenarazím na trochu vody, poslední kapka potu bude také moje poslední nadechnutí.
.
„Probuď se! Probuď se, Theo!“
Někdo nevybíravě třásl mým bolavým tělem. Nechtěla jsem otevírat oči, protože svět, který jsem víčky včera večer od sebe odstřihla, jsem nechtěla znovu uvidět.
„Okamžitě otevři oči, Theodoro!“ ten pánovitý hlas jsem odněkud znala. Podobně se mnou mluvil strýc, který se mně jako malé ujal, když jsem ztratila matku.
„Nech mně umřít! Já už další dny, kde není nic, nesnesu! Už to nechci“ chrčela jsem a víčka jsem měla jako z olova.
„Okamžitě se prober, jinak tě poleju studenou vodou! Simulace skončila, Duverneyová!“
To příjmení mě úplně vymrštilo do sedu. Otevřela jsem oči a zírala na místnost plnou přístrojů, které pípaly, vrčely a zobrazovaly veškeré mé životní funkce. Srdce mi tedy dost poplašeně bilo, ale na displeji to byl údaj jenom lehce vychýlený z normálu.
„Simulace ukončena.“ sdělil dutý kovový hlas.
„Musím s tebou mluvit, strýčku.“ vydechla jsem ještě s pocitem dehydratace v krku i kostech. Byl to jenom pocit. Neskutečně se mi ulevilo.
.
V altánu pod lípou, kde měla kořeny celá naše rodina, zavoněla káva s kardamomem.
Strýc si mně měřil pohledem, který mně hodnotil. Posuzoval. Odhadoval.
„Tak. Co jsi se naučila, Theo? Byla ti simulace k něčemu?“
„Byla to strašná zkušenost. Strašná v tom, že nic neuděláš, přesto neseš důsledky cizích rozhodnutí. Ale proto jsi mi to doporučil. Už vím, že tohle ve svém světě nechci. Proto vždycky budu hledat jiné řešení, než válku. Vždycky…“
.
V dálce někde zahřmělo a vlna neklidu do mně vstoupila bez pozvání a nečekaně.
Bouřka?
Teď a z čistého nebe?
„Tohle je nová simulace, strýčku?“
„Strý…“
.