Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Když nemusíš jíst sám

Není na světě dobře člověku samotnému.

Richard byl už pět let vdovec. Věrný svému zvyku, každý pátek zanesl kytičku karafiátů Božence na hrob a pak ve svátečním šel rovnou do hospody, na partičku lízaného mariáše.

*

Jeden pátek strašně lilo, ale to Richardovi nevadilo.

S Boženkou se často chodili za deště pod velikým deštníkem projít. Venku bylo v takový čas málo lidí a Boženka si během procházky vymýšlela příběhy o květinách, stromech, trávě a nebo listí. Hemžilo se to spoustou skřítků a víl. Neměli děti, na které se tolik spolu těšili. Když nepřišly, začala Boženka časem hlídat děti sousedkám a vyprávěla špuntům pohádky. Tak moc ji to těšilo a bavilo, že si ty pohádkové příběhy zkoušela na Richardovi.

Šli třeba kolem spadlého listu a už se začal odvíjet příběh, ve kterém vítr unesl lístek do potoka, pak přistál u tří kamenů, kde ho objevil neposedný skřítek,  který se chystal do světa za dobrodružstvím. Cestou zažil vodopád, máchal se v ledové vodě, unesla ho vydra do svého doupěte, a té musel sloužit,  poklízet a lovit ryby. Zachránila ho luční víla Kopretinka, která byla chytrá,  krásná a zželelo se jí šikovného a fešného skřítka. Na útěku od vydry se do sebe zamilovali a při luční svatbě jim vyhrával větřík na velké luční zvonky stříbrné melodie…

Po deštníku tekly proudy vody a Richard nad hrobem, kam nechal Boženku uložit, měl podivně zamlžené brýle. To když viděl lístek, který po pramínku vody odplouval z náhrobku někam za dobrodružstvím.

Vysmrkal se, otřel oči,  do kterých mu vstoupila vláha a vydal se ke Kurandům. Však už na něj kamarádi čekali.

Vstoupil do lokálu, složil deštník a odložil jej do soudku za dveřmi. Pozdravil vrchního, sundal kabát,  klobouk a pověsil je na háček za štamgastským stolem.

„No to je dost, zase tě Richarde nechtěla Boženka pustit?“ zeptal se že zvyku Josef.

„Boženka? Ta mi říkala, ať se v tom počasí nezdržuju. Abych se nenastyd. A to už bys měl vědět, Josef, že lidi sou po smrti ještě hodnější než za života.“

„Vopozdil se’s, platíš rundu a rozdáváš. Že jo, chlapi.“

Richard si zamnul ruce, aby se prohřály, získaly ten správný grif na míchání karet a začal rozdávat. Kývnul na vrchního a objednal rundu zelených a pro sebe grog.

Cestou domů se lehounce opíral o deštník jako o hůl a viděl žluté létající skřítky kolem pouličních lamp.

U domovních dveří se ještě otočil, aby skřítkům zamával a… ztratil rovnováhu.

Probral se v nemocnici. Měl ovázanou hlavu a ruku v sádře.

„Pane Ryšavý, pomůžu vám s jídlem. Levou rukou se asi nenajíte.“ usmívala se na něj sestra Věra.

Věra byla na oddělení nejstarší. Vždycky se smíchem říkala, že je vdaná za chirurgii, protože byla dvacet let zamilovaná do ženatého doktora. Sliboval jí, že až děti odrostou,  rozvede se, když odrostly, zase říkal, že se musí postarat o nemocnou ženu.

„A víte co,  kuřátka moje? Pak si klidně ten parchant umřel na infarkt. Takže co potom se starou ženskou. Ženatý nebrat! Varování pro vás, vy mladý křepelky!“ říkala Věra všem mladým čerstvým sestřičkám.

Richardovi bylo trapné, že ho sestřička Věra krmí jako děcko. Ale zároveň mu lichotilo, že může mít tak pěknou ženu blízko sebe. Proti Božence byla méně éterická, víc energická, sršela vtipem a v hnědých očích jí svítily plamínky.

Pěkná byla na všechny strany a i v tom nemocničním hábitu se nesla jako kněžna. Její teplý měkký a horký bok se o něj chvilkami opřel,  když se k němu nahýbala,  aby ho nakrmila. A zdálo se mu,  že jí není úplně lhostejný. Bylo mu teprve sedmašedesát a když sestra Věra byla nablízku, ozývaly se mu v těle prudké touhy. To od Boženčiny smrti nezažil.

Když ho propouštěli domů, potkal Věru na chodbě.

„Paní Věrko, tak rád bych vás pozval na večeři. Smím doufat, že mi nedáte košem?“

Věra zrůžověla jako školačka.

„Dobře, ale večeři uvařím já, Richarde.“

Ve Věřině garsonce to vonělo jako v Alcronu, stůl pro dva vypadal jako kdyby vypadl z reklamy na moderní domácnost. Garsonka byla zařízena jednoduše, vzdušně a prakticky.

Když Richard zvonil u dveří, třásla se mu kolena. Moc mu na Věře záleželo. Květiny strčil před sebe a Věra do nich v rozpacích schovala svůj ruměnec. V duchu se peskovala za tu nesmělost. Růže dala do vázy na okně.

„Pojď dál a dej mi ten klobouk a kabát.“

Při večeři se náhodou dotkli rukou jeden druhého…

Když se ráno tiskla k jeho kostnatému rameni, něžně ji uchopil za zadeček a vychutnával si její teplo a živočišnost,  která v něm včera probudila spící vášeň. Políbila ho na povadlou tvář jemně a dlouze. Voněla krásně po společném milování.

Když chystala snídani, pozoroval ji z postele. Líbila se mu („Boženko, promiň…“). Už dlouho nic takového necítil.

*

„Ríšo, víš co je na jídle úplně nejlepší? Když nemusíš jíst sám.“

řekla Richardovi, když nesla míchaná vajíčka na stůl…

*

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama