Pokaždé se otočil aby jí zamával. I když spěchal, vždycky toužil vidět její výraz. Stála na zápraží a lehce zdviženou rukou mu mávala. V očích neskrývaný lehký smutek a úsměv, který patřil jen jemu.
*
Cesty Jindřich miloval. Rychlé přesuny z místa na místo. Auto poprvé řídil už v jedenácti letech. Na polňačce a pod dozorem svého táty. Ještě dnes si pamatoval vůni benzínu a koženkových sedaček v tehdy nové Škodě 1000 MB. Řazení mu nejdřív nešlo, protože spěchal. Ale během půl hodiny se naučil celkem plynule rozjíždět. A od té doby měl benzín v žilách a rychlost ho omámila navždy.
Amatérské závody. To byl Jindřichův svět a život. Ruce se špínou pod nehty, špinavý overal ve kterém hodiny a hodiny ladil na starém embéčku po tátovi i ty nejmenší detaily. Garáž byla taková svatyně. Po zdech diplomy, poháry, fotky. Na některých Jindřich na stupních vítězů.
Jindřichova maminka za ním chodila do garáže jen opatrně a s určitým ostychem. Nikdy si neudělala řidičák a jízda autem pro ni byla jen nutnost.
„Jindříšku, neměl bys pořád jen ležet pod tím autem, měl bys někdy zajít na zábavu. Poznat nějakou milou holku. Zrovna nedávno se mně ptala Lenička Bártů jak se máš.“
„Lenka? Ta se přeci odstěhovala do Prahy. Nebo ne?“
„Ale jo, odstěhovala. No a to víš, je to fajn holka. Za tetou jezdí stále. Vždyť ji po smrti rodičů vychovala. To ty ale nemůžeš vědět, protože si pořád někde s tím autem. Já se ti divím. Takovej křáp už to je. To Lenka má nějakýho novýho Forda. A svezení je v něm jako v pokojíčku. Tuhle mně svezla…“
Jindřich udiveně vzhlédl.
„Lenka tě vozí po vsi?“
„Ale né, svezla mně a svoji tetu do Prahy. Abysme s Bártovkou měly nějaký povyražení. Tak nás vzala šopovat.“
„Cože vás vzala?“ Jindřich vykulil oči.
„To je tím, že pořád trčíš v garáži a nebo lítáš s tím střepem po tátovi po závodech.“ povzdechla si maminka. „Tak se nedivim, že nevíš co dnes letí. Šopování je nakupování abys věděl.“
Jindra zamrznul někdy kolem osmnácti let ve světě svištících kol, která mu připadala jako celý vesmír. Už mu bylo pětatřicet a od smrti táty, který zemřel když Jindrovi bylo patnáct, nic ve svem životě nezměnil. Pouze ukončil učiliště, na kterém se při praxi také vrtal ve všech možných typech aut a v autodílně v pár kilometrů vzdáleném městečku, v tom pokračoval. Byl šikovný a naučil se časem opravovat i ty elektronicky stále nadupanější potvory. Ale na svoje embéčko nedal dopustit.
„Jindrooo, telefooon!“
„Už jdu!“
Občas mu lidi volali i domů, když jim plechový miláček odmítal poslušnost. Mobil sice už Jindřich měl, ale nechával ho v kuchyni na stole. Vždycky tvrdil, že v garáži na něj stejně špinavýma rukama sahat nebude. Tak hovory brala maminka.
„Prosim, tady Vážný.“ ohlásil se, když si opláchl ruce a maminka mu podala mobil.
„Ahoj Jindro. Lenka. Tedy Bártová. Chodili jsme spolu na základku. Mám problém, nejede mi auto a já dost spěchám. Můžeš se mi na to podívat?“
Lenka. Vybavil si černé vlnité vlasy, zelené oči. Ty největší a nejsmutnější na světě. Rodiče jí zemřeli když jí bylo osm. Sestra jejího táty ji milovala jako vlastní a Lenka pro ni byla požehnání, protože svoje děti mít nemohla. Často jí nosil tašku ze školy domů. Moc toho ani jeden nenamluvili. Pak přišlo učiliště a Lenka odjela studovat do Prahy a po škole tam zůstala. Ztratili se jeden druhému z očí.
„Jo, můžu. Kde se tim stojíš?“
„U tety na dvoře. Cestu k nám ještě znáš?“ ozvalo se jí v hlase lehké pousmání.
I Jindřich se usmíval.
„Za deset minut jsem tam. Jen si sbalim vercajk. Když to bude něco, co nedám na koleně dokupy, tak to tvý auto nechám odtáhnout k nám do dílny.“
Rychle hodil brašnu na rameno a vyrazil.
Když dorazil k Bártům, na dvoře byl nablýskaný Ford Focus v nejvyšší výbavě. Jindrovi z toho ale srdce neplesalo, měl rád spíš veterány a tu poctivou černou práci na nich.
Lenka vyšla na zápraží. Zelené lehké šaty obepínaly její téměř dokonalou postavu na těch správných místech. Vlnité dlouhé černé vlasy jí lehce poletovaly kolem tváře. Byla bosa. Když se k sobě přiblížili, viděl Jindra ty nejkrásnější zelené, hluboké a zářící oči.
Podala mu ruku a Jindra se propadl do dávna. Bylo mu zase osm a nesl jí tašku ze školy.
„Vyrostla jsi.“ řekl jí.
Nechala svoji ruku v jeho o něco déle než je zvykem.
„Ty už taky nejsi ten kluk v kostkovaných kalhotech.“ řekla Lenka a lehce zrůžověla.
„Tak se na ten tvůj zázrak mrknu.“ řekl.
„To nebude potřeba, Jindro. Já vlastně nevěděla jak tě pozvat na kafe. Ale pak jsem vezla tetu a tvoji mamku do Prahy a když mi o tobě vyprávěla, tak mi to došlo. Teda to, že auto musí být ten důvod. Abys přišel a neznělo to blbě…“
*
Vzali se pár měsíců od toho zvláštního pozvání na kafe.
Pokaždé se otočil aby jí zamával. I když spěchal, vždycky toužil vidět její výraz. Stála na zápraží a lehce zdviženou rukou mu mávala. V očích neskrývaný lehký smutek a úsměv, který patřil jen jemu.
Opouštěl ji každý den, když jel do práce a nebo na závody. Loučil se s ní se vší láskou, kterou v sobě měl.
Oba dva už dávno věděli, že kterýkoli den může být jejich poslední…
**