Je to krásné, mít mnoho možností. Smět téměř cokoli. Měla jsem to svobodně takzvaně loktem do kapsy, která po „sametu“ byla spíš prázdná než vysypaná. V lednici by se mi tehdy myš raději oběsila, aby se netrápila hlady.
*
Musela jsem zapojit veškerou fantazii, abych tu dobu ustála bez výpůjček a jen s tím, co mám. Musela jsem se zdokonalit v rozpočtu a dodržet rozpočtová předsevzetí. Obrátit každou korunu než ji vydám. Myslet především na to, aby měl co jíst syn, aby ho bylo do čeho obléknout a udržet ho v teple.
Někdy jsem celé noci nespala, jak mi šrotovalo v hlavě milion nápadů…
Většinou nepoužitelných.
Byla jsem na mateřské, bývalý manžel čerstvě (pro nadbytečnost) nezaměstnaný, syn narozený s celkovým levostranným rozštěpem vyžadoval zvýšenou péči. Tehdejší moje mateřská (1992) činila 1.200,- Kč. Jít na „pracák“ bývalý manžel považoval za ponižující, tak sem tam sehnal brigádu a nějakou tu „černou“ (bez papíru) korunu donesl domů.
Ze současného pohledu nechápu, jak jsme to dokázali. Zřejmě díky tomu, že jsem dostala v tom nejhorším období od táty pytel brambor a pět kilo špeku. Špek putoval na mrazák. Nožem jsem z něj odkrajovala hoblinky tenké jako dech. Brambory se špekem milionkrát jinak… Cibuli a česnek, jsem si mohla dovolit kupovat.
Čerstvá mladá matka v čerstvém kapitalismu.
Nesmírný svátek byl, když mi zbylo na kostku sádla a já usmažila bramboráky. Několik měsíců, jsme žili na hranici bídy. Na hranici z toho důvodu, že jsme měli co jíst, mohli jsme být v teple a měli jsme střechu nad hlavou.
Potom si exmanžel našel práci a postupně jsme se sbírali z kolen na nohy.
Nestěžovali jsme si.
Museli jsme to přežít.
A přežili.
Naučila jsem se přežít s málem a být vděčná za každou věc navíc.
*
Když pozoruji, s čím vším dnes dokáží být různí lidé nespokojení, jen vrtím nechápavě hlavou. Mají tolik věcí, o kterých jsem se tehdy neodvažovala ani snít…
A stále jim to nestačí.
Máme přeci svobodu, smíme skoro všechno. Děláme (většinou) jen to, co dělat chceme…
A nebo je to jen tím, že jako svobodní a s mnoha možnostmi nevíme, co bychom samou roztažeností ještě chtěli?
*
Psáno s vědomím, že může jít pouze o můj vlastní úhel pohledu.
P.S.: osobně toužím pouze po harmonii – vyšší ambice nemám
*