Je to už dvě zimy. Věšel jsem maso ze srny na háky v přístřešku vedle srubu. Chtěl jsem je nechat pěkně vyzrát a pak naložit. V tom jsem ho uviděl. Z boků mu trčely kosti a na jednu tlapu viditelně kulhal.
*
Sněhem se brodil pomalu a těžce. Byl jsem zvědavý, co tu dělá. Šel jsem blíž, v ruce pro jistotu nůž. Výhrůžně na mě zavrčel, ale jakmile šlápl na bolavou tlapu, zakňučel a oči na mě žalostně hleděly. V pár vteřinách mi proletělo hlavou, že kožešina by se hodila…
Dívali jsme se na sebe. Lovec a možná kořist. Kdyby byl zdravý, asi by se vidělo, kdo hraje jakou roli. Zašel jsem pod přístřešek a uřízl kus srnčího. Vlk vypadal zbědovaně a hladově. Hodil jsem mu odřezek. Nedůvěřivě jej očichal a maličko nakrčil čenich, vycenil zuby a zavrčel.
Po očku mě pozoroval. Stáhl jsem se a šel klidně dál pracovat. To jsem ho zase pozoroval já. Hltal až se skoro dávil. Musel mít hlad. V takovém stavu asi delší čas nic neulovil. Kožešina místy slepená, žebra vystupující na povrch. Býval zřejmě silný. Předtím. Ale před čím vlastně? Zatím jsem se rozhodl příliš se nepřibližovat.
Rozhlédl jsem se po obloze, na kterou se pomalu vkrádal soumrak. Jasné nebe věstilo mráz. Mrzne už měsíc.
Musel to být silný kus…
Naložil jsem víc polen do krbu a nechal pootevřené dveře. Ukrojil jsem ještě kus srnčího a hodil ho na zápraží. Třeba bude mít s plným břichem i potřebu zahřát se.
Slyšel jsem, jak v noci obchází kolem. Tedy spíš se plížil a maličko skučel. Díky tomu, jsem nespal ani já. On se možná hřeje kousek od dveří, já přikládám, protože je venku dost slušný mráz. Nad ránem jsem musel čůrat. Málem jsem se o něj přerazil. Ležel těsně za prahem. Ani nezavrčel. Jen ochable zvedl hlavu a věnoval mi dlouhý pohled.
Teprve ted jsem viděl, že nohu má oteklou. Zřejmě se chytil do pasti a noha je zanícená nebo omrzlá. To druhé by znamenalo, že buď pojde nebo mu nohu budu muset uříznout kousek od těla. Obojí bylo dost nepředstavitelné. Nechal jsem ho ležet. Aby se nevyděsil. Vyděšený člověk taky nadělá dost paseky. A co potom takový kus vlka.
Někde v lékárničce, jsem zřejmě měl ještě antibiotika. Prošlá. Ale mohla by stačit. Jen ho budu muset nějak uspat.
Vyndal jsem pět let nepoužívané léky a další materiál. Kdysi jsem dělal lapiducha a byl jsem tím trochu postižený. Měl jsem kde co a mezi tím vším „něčím užitečným“, byla ampule morfinu. Snad ještě bude fungovat.
Vyvařil jsem v hrnci jehly, stříkačky, nabroušený skalpel a připravil šití. Šít budu v každém případě. Na jedné misi, jsem si připadal jako krejčí. Šil jsem rány a smrděl krví, strachem umírajících a desinfekcí. Chloramin, jehly, nitě a injekční stříkačky, byly moje milenky.
S ženou už jsem nebyl od té doby ani jednou. Vždycky jsem měl před očima sestru Isabell, která se tak krásně uměla dívat do očí, když pomáhala trpícím a pečovala o ně. Byla to nejlaskavější bytost na Zemi, řádová sestra Isabell. Jednoho dne, ji přinesli na nosítkách. Tedy to, co z ní ještě zbylo. Prý mina…
Nejhorší byla ta bezmoc. Nemohl jsem jí nijak pomoct. Žádné šití nebylo dost a žádné modlitby mě nenapadaly. Jen kletby.
Možná to bylo tím, že byla tak mladá a já… co uděláte, když vám zabijou jedinou světlou věc ve vašem životě? Já nemohl přijít Bohu na jméno, jak jsem ho proklínal, že ji neochránil. Zanevřel jsem na Boha a lidi. Na Boha pro jeho necitelnost a na lidi pro jejich marnost.
A teď se chystám na to, že budu ošetřovat šelmu, která být při síle, srazí mě jediným skokem. Díval se na mě a já se pomaličku blížil s rukama před sebou. V jedné ruce stříkačku plnou morfinu, v druhé nůž. Nevěděl jsem, co z toho použiju dřív a jestli…
Stočil hlavu a jeho oči byly kalné. Tak jo. Přitočil jsem se s jehlou a vstříkl do vláčného těla morfin. Kvikl a po chvilce celý ochabl. Zkusil jsem mu pohnout jednou zdravou tlapou. Plandala. Dech se mu zpomalil. Usnul. Vyčerpání, chlad a nedostatek žrádla, mi umožnily ho omámit jen malou dávkou.
Teď šlo o čas, protože kdyby se probral…
Popadl jsem ho do náruče, odnesl na stůl. Zkusmo jsem poraněnou nohu stiskl. Žádná reakce. Dobře. Skalpelem jsem lehce otevřel místo, kde byla tlapa nejvíc oteklá. Tkáň nebyla modrá ani černá. Z rány se valil hnis a vyndal jsem kus zapíchnutého drátu. Zatracení pytláci! Píchl jsem mu druhou injekci. Tentokrát antibiotika. Ránu jsem vyčistil, zašil a ovázal.
Rekonvalescent teď potřeboval klid, teplo a kvalitní maso. Rozhodl jsem se, že dostane srnčí a já se poohlédnu po nějakém dalším kusu.
*
Ari, vlk samotář, byl se mnou dvě další zimy. Zvykl si na mě a já na něj. Letos na Boží hod odešel. Dal mi svou přízeň a sdílel můj život nějaký čas. Když odcházel k lesu, věděl jsem, že už se nevrátí. Otočil se ke mě, dlouze se díval, pak majestátně odešel.
Zase jsem byl sám.
V noci se u mé postele zastavila sestra Isabell.
Řekla: „Nenávist a bolest, jsou jenom na Zemi. Odpusť, že jsem odešla.“
A já ji následoval do světla tak tiše, jak tiše odešel Ari do lesa. A věděl jsem, že jsem se změnil v den, kdy přišel vlk…
*