Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Anděl měl kabát barvy hořčice

To strašný, je vlastně skvělý...

Barvu toho kabátu nesnášela. Měla ho na sobě ho jen proto, aby mámě udělala radost. Vlastně celý život dělala všechno hlavně pro druhé. „Sněz to, jinak babička nebude mít radost.“

*

Tak snědla i to tlusté maso, které nechtěla jíst a tajně pak na záchodě zvracela. Tolik radostí pro druhé. Někdy to bylo k zbláznění, ale měla dojem, že když druhé nepotěší, je bezcenná.

Jako nedávno.

Máma jí k narozeninám koupila kabát.

Příšernej!

Ona, která chtěla být nenápadná a největší „vodvaz“ byl, když si koupila béžový svetr z pravé vlny. Neměla moc věcí, ale zato kupovala kvalitu, se kterou doufala zestárnout. Vybírala jednoduché nadčasové kousky, které nikdy nebudou moderní, ale také nehrozí, že by vyšly úplně z módy.

Rozbalovala ten balík s rozechvěním. Trošku se jí třásly ruce. Tak velký dárek od mámy nečekala. Sotva rozbalila poslední vrstvu, zkoprněla a jen vytřeštěně zírala. Máma ji pozorovala a hned reagovala.

„Ty nemáš radost, že jsem ti koupila něco na sebe? Pořád chodíš oblečená, jako kdybys držela smutek.“

„Ale mami, já mám radost. A nemůžu za to, že se v černé cítím dobře. Moc ti děkuju. Ten kabát je fakt moc pěknej.“

řekla Alena a v duchu si umínila, že ten kabát nikdy nevezme na sebe. Jenom když pojede za mámou. To bude muset. Aby měla radost.

*

„Ahoj Alenko, v pátek uděláme oslavu tátových narozenin na chalupě a zůstaneme společně do neděle. Tak s tím počítej. Přece nebudeš dřepět doma sama. A vem si ten kabát, uděláš mi radost. Tak papa.“ rozloučila se máma.

Zase to udělala.

Jedním dechem Aleně prostě oznámila, že na víkend má program.

Alena se nedokázala vzepřít a říct, že táta má narozeniny příští středu a že ve středu mu přijede popřát. Ani nedokázala vzdorovat dělání radosti tím příšerně hořčicovým kabátem. Kdyby měl alespoň barvu jako kremžská, ještě by se jí jakž takž líbil.

Těšila se na tenhle víkend. Chtěla zalézt do postele, obklopit se polštáři, zahrabat se do pletené deky, kterou jí darovala kamarádka. Vařit si čaje, spát, číst, pouštět si filmy pro pamětníky. Odpočívat a nemuset stále být ve střehu, komu ještě udělat radost.

Znechuceně balila věci na víkend a do objemné tašky dala i balíček pro tátu. Koupila mu hodinky. Klasické. Švýcarský strojek, mechanické natahování. Žádné moderní na baterie. Vybírala je dlouho a pečlivě, protože tátovi opravdu chtěla udělat radost.

Když jí je prodavač balil, žertoval s ní, že bude mít určitě manžel radost. Nechala ho v tom omylu. Nechtěla nic vysvětlovat. Během brebentění mladíka za pultem, si vlastně uvědomila, že táta po ní nikdy nevyžadoval, že „musí něco udělat, aby měl radost“. Že toto prokletí, které na ni někdo naložil, pochází od matky a její matky. Obě ji držely v šachu. Celý život.

Ráno vyrazila do práce a nejraději by šla kanálem. Jako naschvál musela potkat všechny drbny z baráku, které už měly její život zmapovaný.

„Třicítka a furt sama, buď je lesba, nebo má nějakou tělesnou vadu, pani. Nikdy sem tu neviděla ňákýho mužskýho!“

Alena občas útržek polohlasného hovoru zaslechla, když vybíhala po schodech do čtvrtého patra bez výtahu. Byt si koupila před pěti lety. Část měla našetřenou, část doplatila hypotékou. Měla slušnou a stabilní práci. Jako vedoucí sekretariátu zahraniční firmy nouzí opravdu netrpěla. Uměla velmi dobře anglicky a německy a ve volných chvílích dělala překlady smluv pro svého zaměstnavatele.

„Dvapluskákáčko“ si ještě před nastěhováním nechala zrekonstruovat. Kamarádka Denisa, která se odstěhovala za svým životním štěstím kamsi k Mariánským Lázním, byla nadšená, když u Aleny strávila víkend. Nejvíc se jí líbila obrovská postel v obýváku a skoro dvoumetrový ibišek u ní. Zašly si na oběd do čínské restaurace, k večeři Alena upekla kuřecí křidýlka a podávala s omáčkou z medu a chilli, francouzskou bagetou a čerstvým zelným salátem. Otevřely si víno, zalezly do postele a povídaly si do rána, jako když ještě byly malé holky a Alena si vyprosila přespání u Denisy.

V práci chvatně sundala kabát a otočila ho podšívkou nahoru. Ta byla tmavě hnědá, tedy pro Alenu snesitelná. Než došla do kanceláře, míjela hodně lidí se zvědavými pohledy. Znali ji všichni jen elegantně černou.

Probrala poštu pro ředitele, vyřadila z ní věci, které nejprve musela přeložit do češtiny a rozdala úkoly. Věděla, že na „její“ děvčata je spoleh. Zcela spontánně se rozhodla vzít si půl dne dovolené a udělat si čas sama pro sebe než pojede s rodiči na chalupu. Alespoň tři hodiny klidu. Čas „kradený“ pro sebe. Takové mini potěšení.

Snažila se dělat, že pohledy kolemjdoucích nevidí. Neuvědomovala si, že to není kabátem. Jen ji ta barva trošku rozzářila a zvýraznila její tmavě hnědé vlasy. Střih podtrhoval Aleninu ženskost. Zkrátka se na ni lidi otáčeli, protože se líbila. Zejména jí slušel ruměnec na tvářích, který vyhnal obvyklou bledost.

Vešla do své oblíbené kavárny. Kromě útulného prostředí, vůně kávy a příjemné obsluhy, tam měli od podlahy ke stropu knihovny. Staré knihy. Kdo co daroval. Také měli pravidlo. Když věnuješ knihu, můžeš si na oplátku vybrat a odnést jinou. Občas tam knihy, které známí chtěli vyhodit, nosila. Domů si brala jen výjimečně něco výměnou.

Měla štěstí. Její oblíbené místo u okna bylo volné. Posadila se v kabátu, nebylo jí nejtepleji. Když štíhlými prsty objímala hrnek s kávou, dívala se z okna. Viděla rušnou křižovatku, tramvaje, chodce… relaxovala při pohledu na všechen ten ruch a spěch. Dumala, kdo a za čím asi tak může spěchat. Představovala si osudy těch jednotlivých postaviček a usmívala se. Svůj půlden si hodlala užít po svém. Dokud zase nenastane povinnost, dělat matce radost. Při té myšlence svraštila obočí a nakrčila nos. Zavřela oči a jen naslouchala tlumenému hovoru okolo, cinkání lžiček o šálky. Z dobře ukrytých reproduktorů zněl zrovna song „What A Wonderful World“.

Uslyšela řinčení tramvaje a náraz.

Otevřela prudce oči.

Za oknem se objevila scéna.

Tramvaj se srazila s nějakým stříbrným vozem, za volantem bezvládný muž. Vyběhla ven. Automaticky cestou vytáhla mobil a volala záchranku. Doběhla k vozidlu, rozrazila dav čumilů, zkusila dveře. Když se otevřely, sáhla tomu muži na krční tepnu a sdělovala záchrance, že tep je slabý. Aby si pospíšili.

Záchranáři byli na místě téměř okamžitě. Když muže nakládali do sanity, na chvilku přišel k sobě a mžoural na Alenu. Viděl něco zářivého. V sanitce pak šeptem opakoval

„Ten anděl měl kabát barvy hořčice…“

*

Reklama

„Víš co mi Alenko tenkrát dalo práce tě najít? Vyloženě detektivní pátrání. Začal jsem u saniťáků a skončil…“

Alena svého manžela umlčela polibkem.

„Už jsi mi to Petře vyprávěl. Ale do dneška nevím, jak sis mě mohl vůbec pamatovat.“

„No jednoduše. Byla jsi pro mě anděl s kabátem v barvě hořčice.“

„Vidíš. A já se tenkrát na mámu zlobila. A nebýt jí a toho strašného kabátu, asi bys mě nikdy nenašel.“

„Miluju tvůj strašnej kabát. A mám radost, když tě v něm vidím.“

Tentokrát Alena věděla, že radost z kabátu v barvě hořčice, je skutečná.

*

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama