Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Sex, prachy a potíže aneb Zápisky frustráta (4)

Gábi v noci chrápala jako starej dřevorubec a já skoro nespala. Občas prostě asi chrápou i princezny, když vychlastají tři fla lahve griotky a blijou svý přítelkyni na rameno. Otázkou bylo, jestli přítelkyni bejvalý, nebo ještě furt přítelkyni.

.

Zatím, co Gábi ještě pořád chrápala, já skákla naproti do Jednoty pro párky, čerstvý rohlíky a kremžskou hořčici a mletý kafe Standard. To byl u mě vrchol kulinářskýho umění. Ohřát párky a uvařit kafe, nebo čaj.

Gábi se mezi tím už probudila. Seděla na posteli, deku omotanou kolem sebe jako záchrannej pás, kapesník zmuchlanej do kuličky, kterým si střídavě utírala oči a nos. Brečela tak, až mi to rvalo srdce. Pomalu jsem obešla hromadu, odkud jsem ještě večer posbírala poblitý věci a namočila je v koupelně do umyvadla a položila jsem nákup na linku.

„Kdes kurva byla, Valerie?!“ dělala jsem blbou a tiše řekla „Skákla jsem nám pro snídani, Gábi.“

„Na to ti seru, rozumíš? Kdes byla celou noc?! No, odpovím si sama! Šukala jsi s tím kreténským Motejlem. A já debil se o tebe bála, že se ti něco stalo! Do prdele!“ Zaměstnávala jsem ruce přípravou „lukulskejch“ hodů a snažila se z Gábininýho proslovu vyškrtat v duchu všechny sprostý slova, ale bez nich asi nedával žádnej smysl, tak jsem jen dala párky do hrnce s vodou a sedla jsem si ke Gábi na postel. „Já jsem to nechtěla udělat, Gábi. Vážně. Ale nemohla jsem si pomoct.“

Vyvalila na mě ty svý neuvěřitelně velký a od pláče zarudlý kukadla a začala šeptem mluvit. Bylo to horší, než dostat pár facek. Tohle bolelo fakt moc, protože moje vina byla jasná. „Ty si nedovedeš vůbec představit, Valerie, jak moc jsem tě milovala. Vůbec nemáš páru. Ale můžu si za to sama. Chtěla jsem tě. Ale tohle je konec. Konec. Sbal se a vypadni. Máš na to jeden den, abych nebyla svině. Kurva, zasranej život!“

Ze snídaně samozřejmě sešlo. Musela jsem balit. Bylo úplně na hov na nic veškerý moje přemlouvání a snažení o nějakej rajcovní dotyk, protože Gábi se mnou vážně skončila. Bylo mi tak, jako bych měla v žaludku černou díru a řítila jsem se závratnou rychlostí někam do hajzlu. Sehnala jsem si teda dročku a odvezla si v narychlo spíchnutým vaku všechny svoje hadry, na klíně šicí stroj a kufřík narvanej penězma, který jsem šetřila. Gábi za mnou jen zabouchla dveře a to byl definitivní konec.

Dročkař byl milej a pomohl mi s nákladem až do kostymérny, kde jsem si bezradně sedla na pytel plnej hadrů a čuměla úplně do blba. Neměla jsem kam jít, protože svobodárku sehnat během jednoho dne byl úplnej zázrak. A ty se jak já už dobře vím, prostě nekonaj. Teď jsem bulela já, protože Gábi jsem asi taky fakt milovala. Asi určitě. A byla jsem na sebe fak hodně nasr nafrustrovaná. Jo. A mám to.

Tejden jsem pobejvala v dívadle v mým kutlochu zvaným kostymérna. Myla jsem se v umyvadle ve studený vodě. Taky jsem ignorovala všechny pokusy Motejla o další sbližování. Byla jsem vyloženě na sračky z toho, jak jsem ublížila Gábi.

Jenomže, nebo právě proto, jak jsem byla zvyklá šetřit prachy na možnej další životní sajrajt, jsem makala tím víc. Víc jsem šila a taky jsem se nachomejtla přes divadelní bar k člověku, kterej měl nefalšovanou soulovou kapelu, která hrála každej čtvrtek v Besedě o půl pátý (to teprv přijde).

Taky se náhle stalo (za vším hledej Motejla), že jsem se jeden den stěhovala do bejváku, kterej byl ve starým baráku na Malý Straně. Normálně to asi neproběhlo, protože celej můj zasra frustrace hodnej život byl vždycky samý neblahý překvápko. Však už čtenář ví, jak blbě jsem se narodila. A po narození to taky nebyl žádnej soulovej šlágr.

Od tý díry v třetím patře baráku, kterej měl vlhký zdi a nedolejhavý vokna jsem dostala klíče zrovna vod Motejla, kterej pořád slintal po mým těle, ale nechtěl… „Nechci, abys měla pocit, že se tě snažím uplatit, Val. Já jen chci, abys byla se mnou. Jako úplně a doopravdy.“

Jedna místnost s kamnama pochybný kvality v rohu a společnej záchod na chodbě. Voda v umyvadle na pavlači. Nutno nanosit kýblem a vohřát na těch kamnech, u kterejch byla akorát hromádka dřeva a dva kýble uhlí. „Malostranská poetika, Val.“ říkal Motejl, když se ke mně tisknul, aby mi ukázal výhledy – viděli jsme akorát tak kulový a lehkou siluetu chrámu svatýho Mikuláše.

Skoro jsem si přála, aby mi přinesl hodně uhlí. Kdybych teda na toho svatýho, kterýmu se couraj pekelníci v patách, věřila. Stála jsem uprostřed toho naprosto „uměleckýho“ bejváku a jediný dobrý zjištění bylo, že má zavedenou elektřinu. To slibovalo alespoň možnost zapojení šicího stroje a pokračování nikým neschválený živnostenský činnosti – voblíkání chtivejch spoluobčanů. Zejména od doby uvedení hry „Naval prachy, než vystydneš“ jsem byla sakra v kurzu.

Zbytek prostoru byl nevalnej, protože ze zdí se loupaly kusy omítky a pod oknama podfukovalo. Skříň, která byla jediným kusem nábytku, byla značně nakřivo a „vožralá“ od červotoče, kterej snad byl v tom nastalým tichu slyšet. To ticho vzniklo, když Iggy „decentně“ (zmetek) opustil tu špeluňku, kterou jsem teď měla mít za domov.

Pokusil se mě sice vilně osouložit na kamnech v rohu místnosti, ale úplně jasně jsem mu řekla, že teď jsem z nově nastalý situace úplně nas frustrovaná a potřebuju se vzpamatovat. Ať se mi vozve za tejden, když bude chtít, najde mě v kostymérně. S úlevou jsem za tím pakem zabouchla dveře a toužila úplně neeroticky upadnout do postele a vyspat se z toho.

Jenomže to mělo zásadní háček – chyběla postel. Oknama protahovalo a já neměla žádnou postel, ani peřinu. Spokojila jsem se nakonec se všema hadrama na šití, který jsem halabala naházela na hromadu. Donesla jsem si do hrnku s uraženým okrajem vodu z pavlačovýho umyvadla, napila se, zamkla chatrný dveře a usnula neklidným spánkem. Zdálo se mi, že s Gábi ležím v její garsonce, lížu její voňavou mušelínu a obě jsme zpocený po báječným sexmaratonu.

Ráno na mě kalně zíralo skrzevá skoro slepý vokno. Táhlo tu jako na cimbuří starýho hradu a zima mi zalejzala i pod deku ze starý divadelní opony. Musela jsem s tím něco províst. Možná zatopit. Sáhla jsem do svý skrejše pro prachy a šla nakupovat. Prvně jsem se stavila v blízkým frcu, kde jsem vobjevila poměrně zachovalou rozkládací pohovku.

Cena celkem štymovala. Dala jsem bazarníkovi tuzéra za doručení na místo (do toho třetího patra byla pajska docela slušný rito). Dál jsem si skákla do partiovky a koupila peřinu, polštář a příslušný povlečení. Mohla jsem si to ušít, ale tohle bylo rychlejší a levnější řešení. Dál jsem zašla do zastavárny a koupila plynovou bombu (dvoulitr) a taky dvojplotýnkáč. Někde jsem si přeci doma musela uvařit kafe a vohřát párky.

Sirky a Rudý ty-krávo jsem koupila v trafice a páč jsem chtěla víc výtisků (zřejmě mě pakůň trafikář měl za soudružku), dostalo se mi ujištění, že na další výtisky budu mít padesátiprocentní slevu. Asi si spletl strejda trafikant dobu – slevy dávaj jen kapitalisti. Dovláčela jsem do svýho novýho domova peřiny, povlečení a noviny se sirkama s vědomím, že zatuchlina/plesnivina bude od teď něčím, podle čeho mě každej lepší člověk citlivým nosem rozezná bez zaváhání.

V kamnech zahučel první oheň a já měla kurva kliku, že táhly dobře (nekouřily!) a byla jsem v rauši z toho, jak se nehostinnej jednopokoják vohřejval. Pravda. Pohovka ještě nebyla dopravená na svý místo, ale já se napila horkýho pigi čaje z plechovýho hrnku, kterej jsem objevila na parapetu okna (vypláchla jsem ho v umyvalde na pavlači – nejsem přeci prase!) a úplně s klidem v lehce vytopeným pokoji, jsem usnula na hromadě hadrů přikrytá novejma peřinama.

Další ráno byl pátek a já měla v práci volno (Iggy ať byl jakej chtěl, nějak mi vždycky vyhověl). Dopoledne jsem opravila pár hřebíkama a kladivem klátivou skříň a narovnala do ní všechny svoje hadry, který byly k nošení, ale taky k novýmu šití. Jedním z hadrů jsem vytřela všechno, co se vytřít dalo. Poznamenala jsem si sama pro sebe, že to bude chtít ještě nějaký: koště, kýbl, prádelní hrnec, valchu, žehličku, prací mejdlovej prášek, necky, nebo dětskou vaničku, uhlí…

Když jsem si to letmo propočítala, ušetřený prachy se mi měly smrsknout o tři tisíce. Zbyde mi míň na budoucí časy. To osamostatnění se, mělo dost blbý bilance. Ale co. Zase něco vydělám. Jen musím začít nějak strategicky myslet. Jenomže jak to jako mám vlastně udělat? Nebyla jsem nikdy nějakej matematickej lumen.

V pátek odpoledne mi dosmýkali rozkládací pohovku a já byla blahem bez sebe! Uklizeno jsem měla, tak jsem ještě pohovku vybavila pleteným plédem, naskládala na ni peřiny a vyrazila na malej nákup. „Žrát a chlastat se musí vždycky.“ Říkával můj dávnej přítel Vilda, kterej mi poprvý ukázal, jaký to je, když se nad ženskou zmítá chlap, kterej má ptáka strčenýho skoro až v jejím žaludku.

Koupila jsem deset rohlíků, jednu kremžskou hořčici (plnotučná mi vždycky připadala chabá), čtyři telecí párky (dvě dvounohy), lahev kyselejch vokurek a taky několik žlutejch limonád, protože skutečnej chlast mi vždycky přeci někdo na baru koupí. Taky jsem koupila čaj, kafe, sůl a cukr. Kdyby byly ke koupi momentálně citrony, pak bych je taky šoupla v Jednotě do košíku. Jenomže „vyprodáno“.

Do novýho „domů“ jsem dorazila jako Ježíšek (s plnejma rukama). Taky jsem měla dojem, že se docela dost obdarovávám. Pak jsem všechno nakoupený jídlo uklidila na parapet okna a mezi okno, protože listopad, kterej zrovna venku barvil listí a hořce voněl, taky zastupoval funkci ledničky. Znovu jsem zatopila a umínila si, že zásobu uhlí a dřeva bude nutný doplnit. Ale né teď.

V žaludku mě hřály párky, rohlíky a čaj a já si na rozloženým kanapi z frcu nastlala peřiny a přivolala v duchu vidinu Gábi a slastně jsem sjížděla představy spojený s ní a mýma rukama v klíně až do usnutí. Ve snu jsem měla velkýho ptáka, kterej v Gábi vyvolával salvy rozkoše. Ty sny jsou tak mocný…

Možná jste už četli:

1) Sex, prachy a potíže aneb Zápisky frustráta 1)

2) Sex, prachy a potíže aneb Zápisky frustráta 2)

3) Sex, prachy a potíže aneb Zápisky frustráta 3)

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama