Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Nejsem hajzl, mám jen rozšířený srdce!

Byla s Jindřichem už pár let. O jeho věrnosti si nedělala přehnané iluze, protože jeho pověst znala z doslechu ještě v době, kdy spolu nežili. Jakmile měl lehce upito, miloval všechny ženy na světě. Lhostejno jakého tvaru, barvy…

*

Jediné, co se v Jindřichových známostech opakovalo, byl věk partnerky a její trvanlivost. Spíše řečeno trpělivost s Jindrovými milostnými eskapádami. Holky mezi pětadvacátým a třicátým rokem, to byl standard a společný život (pokud byl) se počítal v řádu měsíců nebo týdnů.

S Milenou to bylo jinak.

Byla starší než on. O pět let. Jemu bylo čtyřicet. Seznámili se během obchodního jednání. Milena vynikala elegancí a přímočarým vystupováním. Její zralá krása byla podtržena jemným líčením, nevtíravým parfémem. Bohaté hnědé vlasy. Vypadala trošku jako lvice.

Jindřich nevěděl čím to je, ale z ničeho nic chtěl s touto ženou strávit život. První pozvání na skleničku odmítla. Potom jí poslal květiny s pozváním na kávu. Přijala.

*

Milena žila ve vysokém tempu obchodního TOP manažera. Schůzky, jednání, porady, reporty, zahraniční semináře v mateřské firmě v Německu.

Byla stále na cestách.

Čas se jí prosypal mezi prsty a tak byla vlastně vdaná za firmu, mladší podřízení byli jejími dětmi. Do jisté míry. Měla dost často potřebu je vychovávat, ale naštěstí jen vlídným slovem mezi čtyřma očima. Brali to. Milena byla jako vedoucí oddělení oblíbená. „Přísná, ale férová.“ říkali o ní.

V pětadvaceti měla vážnou známost. Nastoupila po škole do firmy a brzy se z ní stala odbornice na stavební materiály. Neobvyklý jev. Krásná holka, plná života, chytrá, rozhodná. To její nadřízení ocenili. Čím více se jí rozbíhala kariéra, vztah s Radkem se drolil. Jednoho dne našla na stole vzkaz

„Jsem jen poslední v řadě. Jako první máš na žebříčku hodnot kariéru. Takhle žít nemůžu. Opatruj se. Radek“

Poslední zpráva o něm byla, že se z Prahy odstěhoval do Brna.

*

Reklama

Jindřich byl první, kdo ji po těch dlouhých letech poustevnického a nomádského single života, nějak zaujal. Způsob, jakým se na ni díval, byl jiný. Většina mužů na ni hleděla jako na chlapa v sukních. Zcela se jim v oboru vyrovnala. Někteří ji za to vyloženě nesnášeli, ale většina obdivně pokyvovala hlavou

„Na ženskou je fakt špička! Profík!“

Jako kdyby ani nebyla ženou.

Jindra ji ale hltal očima a sotva byl schopný se soustředit na jednání o dodávkách materiálu. Měl jí plnou hlavu, oči a (skoro) i srdce.

*

Blížilo se pětileté výročí společného života.

Jindřich během té doby „zdomácněl“ a moc rád Mileně připravoval různá překvapení, když se vracela z práce nebo ze služebních cest unavená. Milena ho milovala láskou střízlivou a pragmatickou. Byla vděčná za to, že Jindřich změnil styl života a přizpůsobil se jejímu tempu. Na večírky nechodil a kamarády odstavil, aby mohl být co nejvíc s Milenou.

„Ty Jindro, pojď s námi v pátek na pařbu, mám vole čtyřicetiny, tak tě zvu!“

„Mně se nechce Vašku. Popřeju ti zejtra v práci. Musím pro Milenu připravit…“

„Hele, neříkej mi, že ty s tvym apetitem, si pořád s tou starou rašplí. Dyť jí už bude pade, ne?“

„Už jí bylo. A nevyjadřuj se o Mileně jako o rašpli, nebo ti jednu cáknu! Spousta mladejch koček by jí mohla závidět ten temperament, rozhled a vůbec spoustu věcí!“

„No, no, jen se nerozčiluj, sem to tak nemyslel. Tak mi udělej tu radost a poď! Zapaříme. Stejně´s říkal, že je dva týdny v Německu. Tak to se vrátí až v neděli, ne? To už budeš doma a jako rybička!“

*

Jindřicha bolela hlava jako střep.

Vzbudilo ho to, jak moc se mu chtělo čůrat. Posadil se na posteli a škrábal se na zátylku. Pomalu se vypotácel na záchod. Když se vrátil do ložnice, viděl, že po zemi se válí nějaké dámské prádlo, lodičky a sukně. Mileniny věci to nebyly. Takové šunty s flitry a krajkami nebyly její styl.

Polilo ho horko. Pod peřinou čouhala noha s rudě nalakovanými nehty. Pomalu odkryl cíp peřiny a k třeštění hlavy se ještě přidala svíravá bolest okolo žaludku.

„Do pr…!“ chytil se za hlavu.

Začal chvatně sbírat kousky oděvu po zemi, lodičky zahodil do předsíně a začal lomcovat se zmalovanou blondýnou, které mohlo být tak dvacet, ale líčení jí přidávalo minimálně pět let navíc.

„Ješíšmarjá! Vstávej, vstávej! Sbal se a vypadni. Ať tě tu nevidim!“

„Co děláš, Indy, se mi chce spát a bolí mě hlava. Asi budu blinkat!“

Pomalu se mu v hlavě rozednívalo. Pařba s Vaškem. Čtyřicetiny. Moc chlastu na baru. Mony. Přišla k němu a vinula se jako břečťan.

„Monika, ale můžeš mi říkat Mony. Je to takový luxusnější. A já sem luxusní kočička! Ty si prej Jindra, ale Indy zní líp. Mony a Indy. Takový vtipný, že jo?“

„Hele nekecej, vstávej a koukej vypadnout!“

*

Milena se vrátila už v sobotu. Těšila se, až si napustí vanu a bude si s Jindrou u skleničky vína povídat o jiných věcech než o práci. Byla s Jindřichem už pár let. O jeho věrnosti si nedělala přehnané iluze, protože jeho pověst znala z doslechu ještě v době, kdy spolu nežili. Jakmile měl lehce upito, miloval všechny ženy na světě. Lhostejno jakého tvaru, barvy…

Vedle ní se uklidnil, přestal chodit na večírky a kamarády odstavil jako kojná děcko od prsu…

*

Klíč v zámku se nedal přeslechnout.

Polonahá blondýna v jejím obýváku se nedala přehlédnout.

Udržela nervy na uzdě.

Dokud nezaklaply dveře.

„Ty jsi normální hajzl, Jindřichu! Já vůbec nevím, co mám dělat…“

Zašeptala Milena a tiše se sesunula podél zdi k zemi. Schoulená do klubíčka, připomínala spíš dívenku než ženu, které je padesát. Objímala si vlastní ramena a neslyšně plakala. Jen jí tekly slzy a myslela, že jí pukne srdce.

„Mili, já včera pil. Moc jsem pil. A víš, že když piju, jsem snadná kořist. Nejsem hajzl! Jen v tu chvíli mám rozšířený srdce!“

Hájil se jen chabě. Když viděl, že Milena nic neříká, jen kroutí hlavou a slzy jí z brady kapou na hedvábnou halenku, chtěl si kleknout a odprosit jí za všechno.

I za to, co neudělal.

„Vrať mi klíče od bytu, sbal si věci a odejdi…“ řekla vyčerpaně skrze slzy.

*

Volal jí každý den.

Nebrala to.

Snažil se ji zastihnout na firmě.

Vždycky ji zapřeli.

*

„Mileno, jsi to ty?“

Na veletrhu v Brně Milena na stánku své mateřské firmy zrovna něco vysvětlovala zákazníkovi.

Když se otočila, viděla povědomého muže, ale nevěděla, kam ho zařadit.

„Ty si mě nepamatuješ, viď? Už je to hodně dávno. Ale ty jsi pořád skoro stejná.“

Usmíval se jako sluníčko.

„Váhám. Nevím kam vá… vlastně tě, zařadit. Neznáme se ze základky?“

„Já jsem Radek. Byla’s moje první.“

*

Šli zavěšení do sebe, toulali se uličkami okolo Zelného trhu…

*

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama