Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Když praskají kukly (6)

Čím jsem? Vím i nevím. Spíš nevím...

Se skleničkama v rukách, jsme se dali do průzkumu. Na patře, kde byly naše dvě úplně odlišný ložnice, byla ještě jedna místnost.

*

Reklama

Na veškerým nábytku, byly navlečený bílý fusaky, zatažený těžký závěsy. Rozsvítila jsem skleněnej mléčnej lustr. Ramena měl osazený žárovkama ve tvaru svíček, který vrhaly slabý světlo do prostoru.

Asi to mohl bejt pěknej pokoj, když do něj třeba svítilo sluníčko, ale takhle se mi vůbec nelíbil. Divně to tam smrdělo. Asi naftalín, možná petrolej a taky něco jako spálený vlasy. Ani Edward neprojevoval zrovna velký nadšení.

Sešli jsme teda dolů. Objevili jsme záchod v prostoru pod schodištěm, hned vedle dveře do úklidový komory. Naproti byla koupelna, za kterou by se nemuseli stydět ani ve šlechtickým sídle.

Vana byla přesně ten typ, kterej se mi vždycky líbil ve starejch filmech. Stála uprostřed koupelny. Bílá, oválná, zvednutou záď, tvarovaný nožky. Vodovodní baterie byla přimontovaná na měděnejch trubkách, který vyrůstaly u přední části vany z dlažby na podlaze.

Dlaždice na podlaze i zdech, měly zajímavej květinovej dekor, o kterým Eddie prohlásil, že by za něj klidně vraždil, protože takovej si vždycky přál.
Po levý straně bylo přes celou zeď nad dvojumyvadlem zrcadlo nablejskaný jako psí kulky.

Dokonce mi dost lichotilo i přesto, jak dobře jsem od poslední návštěvy týhle malý země vypadala. Umyvadla měla mezi sebou ostrůvek z akáciovýho dřeva a na něm nezbytnosti určený pro hygienu. Poličky nad umyvadlama byly prázdný. Jako by byly připravený na ty serepetičky, kterejch měl Eddie rozhodně víc než já.

Shodli jsme se na tom, že koupelna je teda prvotřídní. Dveře vedle koupelny, vedly do sklepa. Tam jsme teda chuť lízt takhle večer neměli. Táhlo tam studeně a taky trošku plesnivě zavánělo. Na to bude dost času jindy.

Na konci chodby se svítilo. Vešli jsme dovnitř a viděli správce, jak přikládá do velikejch modrejch kachlovejch kamen. Když nás zahlíd, opucoval si ruce velikosti medvědích tlap o kalhoty a zval nás dál.

Něco tam krásně vonělo a teplo, který se šířilo vokolo těch kamen, mě trochu ukolíbalo a já přestávala bejt vostražitá. Taky jsme s Edwardem zjistili, že na plotně těch kamen voní horký víno s kořením a oslazený medem, který ze silnostěnnejch sklenic chutná jako dar z nebes.

Taky pěkně lezlo do hlavy a my dva i správce Bláha, jsme začali bejt veselý a já už skoro nestíhala Eddiemu překládat do angliny, protože se mi pletl jazyk. Bylo zajímavý bejt nadrátovaná i když mě nečekala cesta letadlem.

Bylo vidět, že správce je docela dobrej chlapík. Odtáhl mě i Edwarda do patra, uložil nás jako děti a popřál dobrou noc. V tu chvíli mi ani moc nevadilo, že postel není moje vlastní a oblíbená a usnula jsem voblečená a v botech.

Zdálo se mi najednou, že do mě někdo strká. Ohnala jsem se a zavrčela jako podrážděnej pes. Hodně vzteklej. Spalo se mi tak krásně a někdo měl tu drzost a šťouchal do mě. Když se šťouchání proměnilo v třesení, už mě to fakt namíchlo.

Votevřela jsem kocovinou a spánkem slepený voči a zírala na nějakou mlhu, která mi připomínala starou Newmanovou! Protřela jsem si víčka, zatřásla hlavou a zamrkala. Nic. Pořád to u mý postele stálo a mlžnejma pařátama mi to drncalo do ramene.

Nedávalo to žádnej smysl, ale to vlastně nic z posledních pár měsíců. Ruka mi vyletěla a prohnala se mlhovinou aniž by jí ublížila. Zato drncání se změnilo v křečovitý sevření mlžnýho spáru, kterej mě zcela jasně dirigoval ke vstávání a sunutí se ke sklepu, kterej mě lákal ze všeho nejmíň.

Měla jsem pocit, že moje paty za vlečňákem z mlhoviny vyrejvaj do dřevěný podlahy rejhy a do schodů taky. Cestou jsem se pokusila kopnout do dveří Edwardový ložnice, ale asi měl zrovna pěknej sen o Kevinovi nebo nějakým jiným fešákovi, takže na mý aktuální trable neměl dost času. Nebo tak něco.

Každopádně dveře od sklepa se zívnutím starý obří tlamy otevřely a plesnivej (divně teplej) odér smíchanej s černo černou tmou, mě pohltil.

Schody dolů, byly kluzký jako mandle pacienta s angínou, já jela střemhlav samotíží a ještě mě vleklo něco z Newmanový mlhy prosycený spěchem a zlobou.

Jako by se ta mrcha nemohla dočkat mýho konce. Ten přišel pod posledním schodem. Teda konec pádu do smrdutý teplý hlubiny.

Pak jsem cítila každou kost a šlachu v těle a taky mě svrbělo kopí, jako kdyby byla další duše k proclení nablízku.
Mlhovina se svíjela kolem mě a pablesky ozařovaly sklep plnej zavařovaček. Marmelády a zavařovaný kyselý okurky, taky švestky, třešně, hrušky, ale taky maso a…

Oči. Fakt zavařovaný oči. Nedalo se říct, jestli jsou lidský, hovězí nebo želatinový, ale měla jsem zřejmě kliku, že nemrkaly, protože jinak bych řvala jak protržená.

Bez řvaní se to stejně neobešlo, protože Newmanová ve svý nejvíc slizký podobě, se ke mně přicucla a vrněla blahem, že mě konečně drží v pařátech a může se mi tak vetknout do hlavy a promítat mi svý úchylný představy.

Ječela jsem fistulí jako podebranej Gott (slavnej místní Zlatej pták) a mrskací kvocient mýho těla, se skoro rovnal hekání sester Wiliamsovejch na Wimbledónu.

Chytla jsem třas, kterej se přenášel i na stěny sklepa.

Všechno se slejvalo do hmoty, nehmoty a bylo to zatraceně cool. Teda kdyby to nebylo úplně děsivý a reálný. Moje tělo se spojovalo s omítkou a taky s pískovcovejma kvádrama. Vrůstala jsem do nich a to všechno se spojovalo se mnou. Byla jsem mrtvá i živá a nikdy předtím, jsem neměla v sobě víc síly ani slabosti.

V mejch žilách kolovaly molekuly zrození, který nikdy nebyly víc smrtelný než v mým těle. Nevěděla jsem, jestli mám bejt ta hodná, nebo ta úplně nejděsivější bytost. Temná stránka mýho já, se hlásila o svoje práva, kterejm nebylo dopřáno se projevit, když jsem byla jen obyčejná Nell. Naproti tomu Nellien si žádala absolutní pozornost. A měla ji mít.

Já ji měla mít.

Opanovala mě potřeba ničit. Chtěla jsem zabít všechno, co souviselo s Nell. Potřebovala jsem krev. A toužila jsem teď jen po jediným – zabít Edwarda. Společně s omítkou a pískovcem (moje „prodloužený perutě“ by mohly vyprávět), jsem stoupala vzhůru aniž bych pohnula jediným svým kouskem těla. Schody byly jen malá část nutnýho přesunutí.
Dveře Eddieho ložnice se samy otevřely jen skrze moji vůli. Viděla jsem, jak tiše a klidně oddychuje pod prachovou peřinou. Chtěla jsem tu jeho lehkost a víru v dobrý věci zničit. Nevyhovoval mi. Vadil mi. Sral mě tím klidným spaním!!! Vystrčila jsem svoje drápy i kopí a měla jedinej cíl – zabít Edwarda…

Možná jste už četli:

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama