Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Když praskají kukly (5)

Živí nebo mrtví. Někdy rozdíl nepoznáte.

Když vás normální život vykopne jako žárlivá milenka a schvátí vás něco divnýho, co by nemělo existovat, můžete udělat jen dvě věci. Nechat se zavřít na psychině, nebo si zkusit (aspoň na pár vteřin) užít tu jízdu, která následuje třeba po tom, co se totálně zhulíte marjánkou. Všechno má jinou perspektivu a na následky můžete myslet až se z toho vyhrabete. Pokud se vyhrabete.

*

Debbie je Azrael, já lovec. Taky mám neviditelný kopí po Elvisovi. Jedinej normální na tomhle šíleným světě, je Eddie. Nemá Kevina, truchlí a je mu pod psa. Má úplně reálný zážitky. Teda až na ty se mnou. Dělám mu v životě docela slušnej bordel a to mě na mě štve. Nejlepší kámoška by neměla svoje přátele děsit. Některý rána jsem děsila i sama sebe, protože jsem čekala svý starý já. Odraz v zrcadle mě usvědčoval (minimálně) z omylu.

Zazvonil u mě jeden všední den notář a že prej jsem zdědila nějakej statek v tý divný zemi, kde jsme s Eddiem byli za starou Newmanovou. Na dotaz, co je jako ten statek, mi bylo řečeno, že je to něco jako u nás farma nebo ranč. Nikdy jsem neměla vztah ke zvířatům ani ke kytkám a najednou jsem byla majitelka všech těch divnejch věcí spojenejch s prací a smradem.

„Jsou tam hospodářské budovy, polnosti, stáj s koňmi, chlév s kravami, chlívky s prasaty, slepice, perličky, kachny, husy, rybník s kapry, hospodářské stroje a také obytná budova po rekonstrukci. Všechno v hodnotě třiceti milionů té jejich měny, která se nazývá „koruna česká“. V celku na naše poměry nic moc, ale tam je to hotové jmění.“
„Jestli sem vás dobře pochopila – když to prodám, budu mít leda tak na lepší karavan tady, ale tam budu jako bohatá?“

„Tam nebudete bohatá jako, ale skutečně. Zbývá se jen podepsat tady dole.“

Listina, testament, nebo jak se tomu vlastně dalo říkat, obsahovala technickej výčet mýho čerstvě zděděnýho majetku a taky informaci, že dědím po zesnulý Vladaně Newmanový! Nechápala jsem, že nesmrrtelná baba je v limbu, nepraskla jí kukla a já do ní nemusela píchnout svoje kopí, aby mohla odejít. Ale dědictví mi připadalo v mým novým životě jako ta nejmíň divná věc. Podepsala jsem a stala se majitelkou statku.

Další podivnosti měly teprve nastat. Ale to bych předbíhala. Když jsem zavolala Edwarda, byl na pokraji zhroucení a sebevraždu odložil až ve chvíli, kdy jsem mu nabídla život někde v Evropě, kde se nacházelo moje dědictví. Čekala nás cesta někam, kde byly rostliny, zvířata a kde mi to patřilo aniž bych věděla, co si s tím vlastně počnu. Ale věřila jsem, že to s Eddiem dáme. Že kámoši jsou od toho, aby si v krizi pomáhali.

Oba dva jsme potřebovali vypadnout a začít někde znova. Po poradě a mnoha litrech latté, kilech palačinek u Deb a mnoha neveselejch dnech, jsme jednoho veselejšího dne prodali svoje domy, ve kterejch nám najednou všechno připadalo málo exotický a málo smysluplný. Peníze jsme ulili na konta, který byly dobře dostupný odkudkoli a část jsme si od kupců vzali cash. Let do Prahy jsem zase absolvovala v úplným omámení, který mi zajistila kaktusová pálenka a pár tablet Valia.

Probralo mě drncání v nějakým místním taxi, který kdysi dávno pamatovalo lepší časy, ale dneska jenom trápilo naše těla a natřásalo zavazadla. V kufrech vobalenejch smršťovací fólií, jsme měli jen pár kousků spodního prádla, nějaký džíny a trička. Taky teplý bundy. Prej jsou v tý Čechii tuhý zimy, když se dá do sněžení a mrznutí.

Že se blížíme k místu našeho budoucího života, jsme s Eddiem poznali podle fotky, která byla připojená k testamentu. Stejná brána, stejný stromy, stejná cesta do dvora ranče. Teda jak je v Čechách zvykem říkat „do dvora statku“. Všechno bylo stejný. Ale přeci jiný, protože z brány se loupaly kusy omítky, vjezd zarůstal trávou, vrata visely na uhnívajících pantech na dobrý slovo a dvůr byl plnej zmatený drůbeže, trusu a plevele.

U dveří na mě mával nějakej člověk ve vysokejch jezdeckejch botech. Pozdějc mi sdělil, že se tomu říká holínky a taky že je to praktický proti těm hovnům, kterýma jsem se brodila ke vchodu do domu ve svejch bílejch adidaskách. Ty byly po pár krocích zralý na vyhození.

Správce Bláha byl vůbec zvláštní týpek. Pozval nás s Eddiem dovnitř a žádal, abychom si sundali boty a vzali pantofle, který měly dřevěnený podrážky a kožený špičky. Prej „domácí dřeváky“, který tady „Zavedla madam Newmanová, mladá dámo.“ S těma slovama, se vobrátil k taxikáři, zaplatil mu za svezení a poslal ho pryč. Ten jenom vyložil naše kufry do studený a vlhký chodby a odjížděl, jako by ho pronásledovalo něco zlýho.

„Ukážu vám vaše ložnice. Esi jsem to pochopil dobře, nejste manželé.“ Úkosem kouknul na mýho kámoše Edwarda, popadnul naše kufry a odvedl nás do patra po širokejch dřevěnejch schodech k našim ložnicím. Eddie dostal ložnici hned u schodů a já na konci chodby, na který svítily světla jako bludičky. „Koupelna je v přízemí. Ale teče jen studená voda. Bojler je rozbitej. Příští tejden se tu staví Venca Vaňous a spraví to. Nic mu neplaťte. Má předplacíno.“

Anglicky nemluvil a přesto jsem mu rozuměla každý slovo a uměla mu vodpovědět. V Eddieho očích jsem četla děs, kterej zase děsil mě. Než jsem zapadla do ložnice, dal mi najevo, že mám za ním přijít až si vybalím. Otevřela jsem vrzavý dveře, otočila porcelánovým vypínačem a ve žlutým světle, jsem viděla „ložnici“. Postel, kterou by nepohrdli asi jenom vojáci konfederace v polním ležení, vedle ní stolek s lampou, která musela nutně pamatovat ještě pyramidy jako kamenný kvádry a okno za postelí slepý jako čerstvě narozený kotě.

Mrskla jsem kufrem na zem vedle postele a přemejšlela, jestli tohle nebyla ještě větší past, než to kopí k napichování kukel. Zatřásla jsem hlavou a šla do Eddieho ložnice.

Vstoupila jsem bez klepání a ocitla se v pohádce. Edward seděl na kraji postele, nad ním nebesa, zdobenej noční stolek, skříň s intarziema a toaletní stolek se zrcadlem, porcelánovym umyvadlem a sadou břitev na holení. V ruce držel láhev prvotřídního červenýho vína a zíral na etiketu „Châteauneuf du Pape“.

„Asi jsme v ráji, Nellien. Jsme mrtvý a přišli jsme do ráje.“ byl tak sladce bezstarostnej, že jsem jen přitakala, vzala vývrtku a skleničky z „ložnicovýho“ prosklenýho baru, nechala ho votevřít tu krásnou láhev, nalejt nám. Zároveň jsem zkoušela přeřvat ten můj nezaměnitelnej varovnej vnitřní hlas, kterej ječel hrůzou.

Nebyli jsme na dobrým místě. Ale něco chtělo, aby Edward byl v klidu. Ať to znamenalo cokoli, já musela bejt voják ve střehu a na stráži. Noc bude dlouhá a určitě né klidná.

*

Možná jste už četli:

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama