Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Když praskají kukly (4)

Je to, co se mi zdá sen? Nebo sním, když jsem vzhůru?

„Oprah, Praha, Newmanová. Oprah, Praha, Newmanová.“

Měla jsem kocovinu ze zpátečního letu, měla jsem kocovinu ze svýho novýho já. Bylo mi zle ze zážitku na pláži. Z mojí chuti někoho sejmout, aby se mi ulevilo. Seděla jsem u Debbie na baru, cucala ledový kafe a čmárala novou konturkou na rty po ubrousku.

*

Vyšla z toho směsice čar, který při moc velký fantazii podpořený ledovýma kostkama, který mi drncaly při pití o zuby, mohly vypadat jako divnej míč na rugby, nebo schizofrenní kukla fantasmagorickýho Picassova motýla.

„Nell. Vzpamatuj se. Jasný? Čekají tě velký změny a to chce přípravu. Trénink. Takže kdy půjdeš za Oprah?“

Zrovna se mi zdálo, že kukla v podobě míče na rugby nebo míč v podobě kukly, se začíná v jednom švu (sama a bez mýho kopí v ukazováku) otvírat a Deb mě takhle švihem vrátí do reality, na kterou fakt nejsem připravená. Oprah. Nějak jsem tušila, že její prasknutí, mě donutí k hodně nepříjemnejm věcem.

Třeba k další kocovině v letadle, kde tentokrát poprvý nebudu mít vedle sebe Edwarda. Ještě se mi po dovolený neozval. Bídák. „Debbie. Vyprávěj mi, jak ses mě ujala.“

To vždycky zabralo. Debbie měla veliký srdce a moc ráda vyprávěla o všech svejch (nebiologickejch) dětech. Vždycky upřela ty svý temně sametový oči někam vzhůru a hlasem anděla (jestli kdy anděl promluvil, mluvil jistě jejím hlasem) začala vyprávět nebo spíš skoro zpívat příběh o děvčátku s černou stuhou přes rukáv, který pro pláč nevidělo a upadlo na New street sedmdesát čtyři, kde Deb tehdy pracovala. „Kakao a palačinky, kakao a palačinky, náplast na bolístky náplast na rány…“

Tentokrát se ale Debbie zamračila, strčila mi do ruky kelímek s něčím, co páchlo jako stoka a řekla (skoro bych přísahala, že nemluvila, ale vrčela úplně neznámá slova) „Nellien, okamžitě se vzchop, tohle vypij a dělej to, co umíš nejlíp. I když si to už dávno nepamatuješ!“

Obrátila jsem do sebe tu nechutnost a doufala, že kocovina přebije ten puch i chuť. Když mi do krku vklouzly první smrdutý kapky, pevně jsem zavřela oči a zatajila dech. To, co smrdělo jako samý dno pekla (nebo hodně uleželej sejra casu marzu), začalo na jazyku mírně sládnout, perlit a do žaludku dorazilo jako Barbar Conan ve svý vrcholný formě. Vyvolalo to vlnu rozkoše, na který připlouvaly různý obrazy.

Na jednom z nich, jsem seděla hned vedle Ježíška na trůnu a rozdávala těhotnejm holkám jablka. Na další vlnce přišel Bůh Otec a vedle něj, stará Newmanová ve svý současný podobě. Všechno začalo divoce kroužit, ale suchý rty tý starý potvory Pramatky byly jasný (každá sto let stará vráska se na mě šklebila) a skřípavě mi připomínaly starej dluh za klíč krve. Oprah.

Probrala jsem se doma na gauči, obložená polštářema, přikrytá Edwardovou vojenskou parkou. Polo seděl vedle mě, chrápal a z koutku pusy mu skoro ukápla slina. Dojalo mě to. I když jsem si to nikdy nepřiznala, kdybych měla bráchu, byl by to určitě Eddie. Byl pozornej, milej a asi víc než jen nejlepší kámoš ze střední. „Mám tě ráda, ty slinto.“

Parku jsem mu tiše přetáhla přes hrudník, políbila ho (neznatelně) do vlasů, hodila na sebe čistý triko, džíny, opláchla tu novou holku v zrcadle a vyrazila do bytu Oprah. Na cestu jsem si nebrala nic. Ani jsem se nestavila u Debbie pro latté.

Před domovníma dveřma se do mě dala skoro zimnice. Zahnala jsem ji rozhodným dupnutím což v teniskách nemá ten důraz. Jenomže podpatky od tý doby, co jsem obdržela do těla kulku od toho zkurvysyna Smashe, nenosím. To byl asi ten důvod, proč mě tenkrát tak snadno střelil. Musel slyšet, jak klapu! Do bytu jsem se vkrádala jako zloděj. Nechtěla jsem, aby mě při lovení duše někdo viděl. Taky jsem se netěšila na Oprah.

Uvítala mě „Konzerva místa činu podruhé! Klap!“ Ve skutečnosti se dalo ticho v bytě krájet. Jen někde na druhý straně stoupaček, bylo slyšet hekání a vrzání nábytku. Buď měli vášnivou ruskou uklízečku, která jednou rukou posunovala nábytek a oceňovala jeho rozměry, nebo měl pan domácí na výšku jistě přes dva metry, protože se ozývalo do vrzavých zvuků přidušované volání „Ták vělíkýj, ták moc!“

Nehledě na ruskou uklízečku a jejího zaměstnavatele (snad ji za tu dřinu slušně platí), Oprah si servítky nebrala. Zase se ozvalo „Oprah se to nelíbí!“ Otočila jsem se po zvuku a tentokrát byla přímo přede mnou. Na levým spánku černej otvor, kolem slepený vlasy barvy zralejch meruněk. Teď byla ta chvíle. Znala jsem díky klíči od starý Newmanový všechny neviditelný záhyby týhle duše. Kukla byla připravená prasknout.

Ve chvíli, kdy jsem ukazovák s kopím vnořila do jejího nehmotnýho těla, měla jsem pocit, že jsem se s ní i já sama rozletěla na nanovlákna, skrze který proudily obrazy, děje a zvuky. Oprah stekla na podlahu jako dehet, zasmrděla a zmizela.

Zbylo po ní prázdný černý nic a já se najednou vznášela ve skleněný osvětlený krychli. Výhled na Zemi byl úchvatnej. Někde byly řetězy světel, jinde modrá barva s bílejma žilkama a taky oranžová, zelená. Celý to bylo perfektní.

Teplo a klid mě obklopovaly jako teplá a hebká kočičí srst. Bylo by tak lehký tam zůstat a kochat se po zbytek Světočasu výhledem, kterej si nemůže koupit ani Rockefeller. Jenomže mi to nebylo dáno. Stáhli mě dolů jak na stříbrným navijáku. Náraz při tom, když se duše vrací do těla většina lidí nevnímá. Ale já jsem nemrtvá, takže to je blbý.

Představte si stav, jako když z lázní, kde o vás pečujou, začněte po příjezdu dřít na poli s bavlnou a do zad se vám najednou zatne koženej bič s koncem nacucanym osolenou vodou. Pálí to ještě dost dlouho a připomíná to, že nejste víc než poskok, kterýho může majitel uvíst do stavu naprostý blaženosti a pak ho srazit k zemi jednou ranou.

Nevim, jestli si na tohle někdy zvyku. Elvis to prej takhle kroutil skoro dvě stovky let. No, potěš koště. To bude šichta. Pomyšlení, že po každý puklý kukle budu chvíli šťastná jako snad za života před nemrtvostí nikdy ne, mě dost děsila. A to jsem se v jednu chvíli domnívala, že se už nebojím vůbec ničeho.

Sebrala jsem poslední zbytky sil, abych se dopravila domů do svý postele. Potřebovala jsem spát a to nejmíň dvanáct hodin. Sprcha mě místo osvěžení ještě víc uondala. Ani jsem nevěděla, jak rychle může nemrtvej usnout.

Asi jsem vůbec nespala, protože najednou jsem nebyla v posteli, ale propadala jsem se do temný díry. Čím víc jsem se snažila se něčeho chytit, tím rychleji jsem se řítila někam, kam jsem vůbec nechtěla. Pak jsem se ocitla v bazénu u Eddieho, kterej byl plnej vanilkovýho pudingu, kterej já děsně nerada.

Vanilka byla už od mýho dětství pro mě něco jako česnek pro upíry. Tady toho vanilkovýho „česneku“ bylo na mě až moc. Plavat v něm mě stálo stejný úsilí, jako mouchu plavba v javorovým sirupu.

Vzápětí jsem byla obalená hromadou popraskanejch kukel, ze kterejch mě začínala slušně bolet hlava. Nutilo mě to zavřít oči. V tom jsem je uviděla. Oprah a Pramatku. Byly obě mladší, ale přesto bylo jasný, že pamatujou Mrtvý moře, když ještě bylo marod. Stály v tý vile v Praze, která teď vůbec nebyla zaprášená. Ani keře před ní neděsily nataženejma větvema. Na něco obě koukaly.

Vznášela jsem se jim nad hlavama a snažila se zahlídnout, nad čím se obě tak vztekají. Povedlo se mi dostat se mezi jejich načesaný hlavy a myslela jsem, že mě trefí šlak (teda kdyby to vlastně u mě bylo teď možný).

Na starý fotce se zažloutlejma okrajema, byla Debbie! Ale ještě horší bylo, že v její náruči byla holčička s černou páskou na ruce. Byla jsem to já!!! Otočily tu pohlednici pořízenou podle nápisu v nějakým ateliéru na Bond street. Na jejím rubu bylo napsáno

„Je v pořádku. Vzala jsem ji ze sirotčince a vy se k ní už nepřibližujte! Stačí, že je z vaší krve a to je samo o sobě dost velkej problém. Kdo ví, jak často jí budu muset vymazat paměť!“ Podpis byl zvláštně proměnlivej, ale po chvíli se ustálil a já četla „Azrael“.

*

Možná jste už četli:

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama