Reklama
 
Blog | Jana Slaninová

Když praskají kukly (3)

Nikdy nevíš, kdo jsi vlastně byl, když už tím někým nejsi.

Ráno jsem se potichu plížila do koupelny. Místo nevyspalý Nell, na kterou jsem léta zvyklá, na mě nevěřícně zíralo moje nový já. Vlasy jsem měla úplně bílý a oči černý jako uhel. Moje malá brada, která se mi nikdy moc nelíbila, byla najednou akorát. Rysy se mi zvýraznily a i bez mejkapu jsem vypadala skoro jako supermodelka.

*

Tedy až na tu výšku. Ale vyšší jsem bejt nikdy nechtěla. Stodvaasedmdesát mi připadalo vždycky přiměřený – na holku. Co mě ještě víc překvapilo, bylo to, že místo Nell třicátnice, na mě vejrala holka o deset let mladší.

„A kurva!“ vyjelo Edwardovi z pusy. „Asi jsem od tebe dostal šlupku i do hlavy. To mi řekni, co jsi chlastala, že je z tebe teď taková kočena, Nell.“ S rukama založenýma na prsou, se culil od ucha k uchu. „Eddie, to bude na letišti průser!“ vzdechla jsem.

„Klid, řekneme, že jsi byla na plastický operaci. Je to tu v Praze levný. Zafačujeme ti celej obličej a vlasy schováme pod klobouk. Neboj, Nell.“ a já se fakt nebála. Poprvý ve svým neslavným životě, jsem se nebála. Ničeho. Ani tý ženský ve vile.

Odbavení i let byly v klidu (já skoro na šrot), Eddie měl milion a jednu otázku a nápad, co se se mnou mohlo stát, že nastala ta proměna. A já byla pod vlivem pátýho piva Pilsner Urquell čím dál klidnější a taky tím, čím dál jsme byli od tý Prahy „magický“ vzdálenější.

Doma mě Edward vysadil ze svýho vozu, dal mi kufr za dveře a jel si k Joudymu pro kafe. Nějak jsem tušila, že se potká s Kevinem. Potřeboval to uzavřít. Vyhubení sinic mu moc nepomohlo. Ale bazén byl konečně zase k plavání.

Mě čekala brzy kukla Oprah. Dneska jsem toužila jen napustit vanu, lehnout si do ní, palcem nohy šťourat v přítoku vody a pak gauč, polštáře, patchworková deka, Louis Armstrong…

Už jsem usínala, když zazvonil mobil a na druhém konci, mi ovíněný Edward začal vyznávat lásku, protože si myslel, že se dovolal Kevinovi. Mlčela jsem, protože to z něj muselo ven. Ukončil to slovy „Miluju tě, ty jeden hajzle, ale užžz na tebe ssserrru!“ To byl výkon. Umínila jsem si, že se za ním ráno stavím v práci a přivezu mu dvojité latté s čokoládou. To miloval skoro stejně jako blbýho Kevina.

Joudyho bistro otevíralo časně. Za barem svižně pobíhala Deborah. Ráda jsem se na ni dívala, jak chystá palačinky a lije na ně hustej javorovej sirup. „Ahoj Deb.“ Ústa se jí roztáhla do úsměvu, kterej jsem milovala už jako dítě. A Deb milovala mě jako matka. Jako každýho sirotka, kterej se za sebe uměl porvat.

Sama děti neměla. Prodělala kdysi škaredej zánět dělohy a bylo nutný jí vyndat ven. Za každý dítě, který Debbie nemohla mít, hubou i srdcem adoptovala jedno dítě z ulice. Vždycky měla dost kakaa a palačinek pro každý takový dítě. Věděla jsem o deseti včetně mě, ale zřejmě nás bylo celkem dvanáct. O složitejch věcech totiž Deb nemluvila. Nikdy.

„Nellien? Tak moc ráda tě zase vidím!“ Zatraceně, kde k tomu Deb (moje náhradní máma) přišla?! Na rozdíl od Edwarda, jsem ji nechtěla přerazit vejpůl. To se mámě (ani náhradní) prostě nedělá ať už jste jak chcete nasraná příšera. Ale já zatím vypadala nejlíp ve svým divným životě.

„Deb, jak jsem mohla týden existovat bez tvejch palačinek a bez čaje černýho jako sir Earl Gray s mlíkem!“
„Posaď se, Nell. Musíme si promluvit.“ Tyhle řeči vždycky Debbie vedla, když jsem byla v průseru. Asi jsem v průseru byla. Oči mojí milovaný náhradní matky, byly vážný a vědoucí jako sfingy Sandonorico v Nekonečným příběhu.

„Nebudu tě oslovovat Nellien, pokud mě o to sama nepožádáš. Až se na to budeš cítit, ptej se. Přišel Čas.“ Cítila jsem, jak mě to jméno odpuzuje i vábí zároveň. Poprvé ho slyšet, bylo jako dostat po jemné kůži na zádech devítiocasou kočkou, která rve kůži z těla i s masem.

„A teď se ptej na co chceš. Jenom jednu věc odmítám říct. Jak často jsem chtěla tvou skutečnou rodinu roztrhat na kusy zaživa.“ Na vteřinu mě ovanul neskutečně silnej proud energie, kterej může vyvinout ve svým nitru jen matka bránící mláďata.

„Kdo vlastně jsem, Deb? Proč jsem zrovna já zrůda? A co ta hnusná stařena? Pramatka. Proč mi tak ublížila? Co chce? Proč já?….“ Chrlila jsem otázky jako smyslů zbavená. Deb byla klidná. Dál pobíhala za barem a dělala to, co všechny roky zpátky. Byla dokonalá. Mateřská, vnímavá, nápomocná. Byla… To není možné. Deborah byla…

„Tvůj ochránce.“ Dokončila mou nevyřčenou otázku. „Mám úkol. Chránit ty, kteří jsou opuštění. A tebe mám nejraději, Nell. Protože ty věci řešíš. Neutíkáš. I tehdy, když ti děcka na ulici nadávala a smála se ti, že nemáš mámu. Postavila ses jim a řekla, že ony si mámu vybrat nemohly. A že ty sis vybrala mě. To bylo moc krásný. A taky statečný.“

Aniž by se mě ptala, připravila dvojitý latté s čokoládou (pro Eddieho), velký latté pro mě a pro oba velkou porci jejích neobyčejně lahodnejch palačinek s extra porcí javorovýho sirupu, sladkýho jako pokušení v ráji.

Poděkovala jsem, objala její širokej mateřskej přístav v mezihrudí a vyrazila za Edwardem do práce. Snad bude mít chvilku na pauzu mezi nimráním se v mrtvolách a psaním závěrů pitev.
Eddie nebyl v práci. Prej volal, že nedorazí. Asi si (zase) „nakoupil“ velkou opici a kočku. Vyrazila jsem za ním.

Našla jsem ho spát na křesílku u bazénu. Hlava mu visela ke straně, chrápal a slintal zároveň. Nechápala jsem, jak je možný, že se neutopil svejma slinama.

Přidržela jsem mu pod nosem jeho oblíbený dvojitý latté s čokoládou. Zamlaskal ze spaní a lehce se vychýlil na levou stranu. Žuchnul na zem a začal šermovat rukama kolem. Latté jsem uhájila. Pomohla jsem mu na nohy a odsmýkala ho za rukáv do jídelny a posadila ho ke stolu. Postavila jsem snídani na stůl a natáhla se pro rozprašovač vody, kterej používal na rosení sukuletů. Představila jsem si, že je vyprahlej sukulent (no problem) a hojně jsem ho pokropila.

Stihla jsem včas sklidit stranou snídani a zároveň mu do pusy vložit palačinku. Ožil očividně a sápal se po svým dvojitým latté.

„To je paráda, Nellien. Kafe a palačinky. A jo, tebe taky rád vidím.“ Měla jsem sice chuť ho za to pojmenování majznout něčím po hlavě, ale z nějakýho mě neznámýho důvodu, jsem jen vzala svůj kelímek s velkým latté a vyšla ven k bazénu. Sinice už byly po smrti a Edward nebyl až tak na zabití.

Přišoural se s mokrou utěrkou na hlavě a poslední palačinkou, kterou mi zacpal pusu a začal mluvit.

„Včera jsem do noci seděl na baru u Debbie. (Kdy Deb vlastně spí, napadlo mě.) Prej to jméno co jsem řek, je tvoje jediný pravý jméno. A to jak teď vypadáš, je způsobený kapkou krve tvojí matky. Ale možná se mi to jen zdálo, protože jsem dost chlastal. Kvůli Kevinovi, víš?“

Upřel na mě vyloženě psí oči. Smutek se nemá zapíjet, protože se nenaředí. „Tak je asi čas na nějakou dovolenou, ne, Eddie?“ Šli jsme do jeho pracovny a na internetu vybrali „parádní“ last minute na Barbados. Zase letadlo?! Zhynu bídnou smrtí nebo mi ztvrdnou játra. Ale co bych neudělala pro nejlepšího kamaráda.

Během dovolený, se Eddie třikrát smrtelně zamiloval. Hned zase vystřízlivěl, když zjistil, že objekty jeho lásky, byli jen profesionální společníci, který si po vášnivý noci, řekli o prachy. Ten kluk má neuvěřitelnej pech.

Já odpočívala, válela se s knížkou pod slunečníkem a maskovala šátkem vlasy a oči brejlema. Těma strašlivýma, kterejm nemohl Edward přijít na jméno.

„Proč si k sakru nekoupíš něco stylovýho, Nell?!“ s těmi slovy mě naložil do vypůjčenýho SUV a vyrazil se mnou z hotelu v Saint James do Bridgetownu. Asi si potřeboval vylejt srdce, protože celou cestu za a) nadával na Kevina a za b) toužil po něm. Vykládat mu, aby se na něj už vykašlal a začal si užívat svobody, bylo marný jako snažit se narvat křížovej šroubovák tam, kde je potřeba plochej. Nešlo to.

V prvním obchodě se suvenýry na Swan street, málem odešel s bednou místního rumu, kterou hodlal ztrestat hned večer na pláži. Otrava alkoholem byla to poslední, co by měl Eddie zkusit. Přemluvila jsem ho, aby se mnou podnikl nákupy na moje nový já. Byla to finta jak ho udržet střízlivýho.

Podařilo se to jen z části. Kromě neobvykle levnejch hadříků, který mi dodávaly punc doposud neobjevený star, si ten parchant Edward, koupil na tajňačku tři lahve (ví sám Belzebub, jak se mu to podařilo přede mnou zatajit). Na pláži jsme se pak zduněli oba a usnuli vedle sebe při západu slunce.

Probralo mě nutkání někoho sejmout. Kde se to vzalo neměla jsem páru. Asi ta nesplněná mise s Oprah. Měla jsem se s ní spojit a pochopit, co ji tady na Zemi poutá. V měsíčním světle, jsem viděla něco, co se vylouplo z páry nad zátokou.

Postupně se to víc a víc podobalo starý starý Newmanový. Jak se její obrysy zvýrazňovaly, nutkání někoho sejmout mizelo a já popadla Eddieho za triko, zatřásla s ním jako tsunami a blekotajícího jsem ho rychle táhla pryč. Ten vjem starý Newmanový, mě pěkně vyděsil.

V hotelu jsem do Edwarda nalila kafe s pořádnou porcí limetkový šťávy (probralo by to i mrtvýho) a do sebe jsem nalila skoro litr tonicu s ledem. To hořký pití, mi dost často dodalo energii k přemejšlení a taky mi (asi) čistilo krev. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak je možný, že ve chvíli, kdy v mý krvi začal kolovat i chinin, jsem zase začala uvažovat jako moje původní já.

*

Už jste možná četli:

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama