A zase ta autoškola: blbá povaha s rysem nepřekážet je na překážku.
Tak jo. Posledně mi to šlo, byla jsem nadšená a plná víry v lepší zítřky, že se to tedy naučím. Řídit vůz. Sotva jsme vyjeli do odpoledního pražského provozu, kde vzhledem k hodině jízd vyhřezávala auta ze všech stran, stala jsem se svojí vlastní obětí.
*
Nikoli objetí, či obejmutí. Kdepak.
Snaha být rychlá je blbina na kvadrát, když to nemáte v paži. Vlastně v nohách a v pažích. Být rychlá na spojce je totál kravinínum, protože co křižovatka a fronta, to moje selhání ve snaze nepřekážet těm, kteří mají „naspojkováno“ a naježděno.
Svatej můj instruktor na sedadle spolujezdce. Svatozáří dnes doma určitě rozrazil futra. Já rozrazila futra rohama, protože dnes sebe sama mám za kus nesvatýho hovězího.
Předsevzetí na příště – spravit domácí futra rozražená rohama, rozjíždět se třeba půl hodiny, ale plynule a nebýt na sebe naexkrementovaná, když mi to (o5) někde chcípne.
*
Páč jak jsem se dočetla na zádi jedné z pražských autoškol
„Netrub na mě, taky ses to učil.“
*
Až potkáte za volantem autoškoly kus hovězího, slitujte se.
Možná jsem zrovinka řítila (řídit mi zatím moc nejde) auto k lepším „papírovým“ zítřkům.
Kámen!
*